ECLI:CZ:US:2018:4.US.3253.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3253/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2018 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku - Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. 5 Afs 157/2017-44 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2017 č. j. 22 A 109/2016-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 16. 10. 2017, doplněné podáním ze dne 20. 11. 2017, Zdenka Šillerová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, a současně požádala o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti ve výši 3 100 Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se žalobou ze dne 9. 7. 2016 domáhala ochrany před nezákonnými zásahy Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "žalovaný").
Dne 27. 6. 2016 usnesením č. j. 22 A 82/2016-7 Krajský soud v Ostravě (dále jen "správní soud") žalobu o určení nezákonnosti zásahu ze dne 16. 5. 2016, spočívajícího ve stanovení poplatku 25 Kč za pořízení kopií tří stran formátu A4 ze spisu MUFO-S 1841/2015, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně měla za to, že zpoplatnění kopií nemělo oporu v zákoně č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Dne 18. 5. 2017 usnesením č. j. 22 A 109/2016-26 správní soud žalobu odmítl (výrok I) jako nepřípustnou dle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Správní soud konstatoval, že žalobkyně měla možnost požádat o vrácení poplatku žalovaného, který byl povinen o žádosti rozhodnout dle §7 odst. 5 zákona o správních poplatcích. Z tvrzení žalobkyně ani ze spisového materiálu však neplyne, že by žalobkyně žádost o vrácení poplatku podala.
Dne 9. 8. 2017 rozsudkem č. j. 5 Afs 157/2017-44 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti usnesení správního soudu ze dne 18. 5. 2017 č. j. 22 A 109/2016-26 zamítl (výrok I). Kasační soud posuzoval jen otázku, zda správní soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], a stejně jako správní soud dospěl k závěru, že žalobkyně mohla požádat o vrácení poplatku, což neučinila, jak sama potvrdila v kasační stížnosti. Správní soud tudíž nepochybil, pokud správní žalobu odmítl s odkazem na §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36, a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Správnímu soudu vytkla, že si náležitě neověřil skutkové okolnosti týkající se podání žádosti o vrácení poplatku. Namítla též, že odmítnutím žaloby a zamítnutím kasační stížnosti "nebyla vyřešena otázka určení, zda stanovení poplatku žalovaným je či není zákonným postupem."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které správní soud svým ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 5. 2017 č. j. 22 A 109/2016-26 žalobu stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou, a kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 9. 8. 2017 č. j. 5 Afs 157/2017-44 kasační stížnost stěžovatelky proti citovanému usnesení správního soudu odmítl jako nepřípustnou, jsou v těchto rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry správního soudu a kasačního soudu, ohledně přípustnosti správní žaloby, resp. zákonnosti posouzení podmínky pro odmítnutí správní žaloby správním soudem, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry správního soudu i kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší částky na pořízení kopií ze správního spisu, o kterou se ve věci jedná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro úvahu o případném přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu