ECLI:CZ:US:2018:4.US.3295.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3295/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 3 Tdo 520/2018-40, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 55 To 274/2017-833 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. května 2017 č. j. 5 T 76/2015-805, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen" Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že oslovil poškozeného P. Š., který byl v obtížné finanční situaci, s tím, že mu pomůže s vyřízením exekucí a zajištěním úvěru, avšak ve skutečnosti s ním sepsal smlouvu, dle níž stěžovatelova společnost poškozenému zapůjčila několik set tisíc korun, ač se tak nestalo. Následně pro vyřízení dalšího úvěru stěžovatele přesvědčil, aby na něj jeho matka převedla darem polovinu nemovitosti a sjednal na jméno poškozeného další úvěr, který sám přislíbil uhradit, avšak neučinil tak. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně soud uložil stěžovateli povinnost uhradit poškozenému vzniklou škodu ve výši 935 038 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí, a to především výpovědi poškozeného, a podporujících výpovědí několika dalších osob (partnerky a matky poškozeného, známých, kteří poškozenému pomáhali, atd.), kteří souhrnně popsali stěžovatelovo jednání, jemuž dle soudu nelze přisoudit jiný než podvodný úmysl. Stěžovatel využil slabé orientace poškozeného ve finančních záležitostech.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s podrobným odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, který věnoval otázce věrohodnosti jednotlivých výpovědí dostatečný prostor.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V jeho odůvodnění uvedl, že většina námitek stěžovatele směřovala do oblasti hodnocení důkazů a nelze je tedy podřadit pod žádný dovolací důvod. Soudy se hodnocení důkazů dostatečně věnovaly a nelze v něm spatřovat porušení zásady in dubio pro reo nebo přítomnost tzv. extrémního rozporu. Nedůvodná je dle dovolacího soudu rovněž námitka, že z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu nevyplývá žádné podvodné jednání (ani stěžovatelův podvodný úmysl). Dle Nejvyššího soudu z popisu skutku lze dovodit naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v první řadě namítá, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Soudy hodnotily důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Závěr o stěžovatelově vině opřely soudy o jediný důkaz, a tím je výpověď poškozeného. Přestože soudy tvrdí, že vinu stěžovatele prokazují i další výpovědi, tak z jejich záznamu nic takového nevyplývá. V tomto směru soud nepředestřel žádné relevantní úvahy. Řada dalších důkazů pak svědčí o tom, že se v dané věci o žádnou fiktivní půjčku nejednalo a stěžovatel poškozenému finanční prostředky skutečně poskytl. Jde např. o exekutorský zápis potvrzující tvrzený stav věci. I přes jeho zásadní rozpor s výpovědí poškozeného soud nevyslechl zaměstnance příslušného exekutorského úřadu. Ani soudy vyšších stupňů toto pochybení nenapravily. Zcela nepřípustně pak okresní soud hodnotí důkazy ve prospěch obhajoby. Konkrétně stěžovatel poukazuje na výpověď jednoho z jeho obchodních partnerů. I při přehlédnutí těchto důkazů jde však dle stěžovatele nanejvýš o situaci "tvrzení proti tvrzení", kterou pak soudy vyhodnotily v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, pokud zejména nepřihlédly k osobnímu zájmu poškozeného na výsledku řízení.
6. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Ta vyplývá z toho, že se soudy nevypořádaly s námitkami a argumentací stěžovatele. Soud prvního stupně dle stěžovatele zcela nedostatečně (útržkovitě) popsal obsah provedených důkazů a některé ještě překroutil. Toto pochybení nenapravily ani soudy vyšších stupňů. Dále soudy bez náležitého odůvodnění odmítly provést důkazní návrh obhajoby (posudek k orientovanosti poškozeného).
7. Stěžovatel rovněž namítá, že v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku chybí popis nejdůležitějšího znaku trestného činu podvodu, a sice uvedení poškozeného v omyl (resp. využití jeho omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti). Rovněž tak není zřejmý vztah mezi stěžovatelovým jednáním a tvrzeným škodlivým následkem. Nejvyšší soud se s těmito námitkami vypořádal zcela neurčitě. Stejně tak v rozsudku absentuje vyjádření subjektivní stránky trestného činu.
8. Konečně stěžovatel namítá rovněž porušení zásady nestrannosti soudu a zásady presumpce neviny. Stěžovatelova vina nebyla prokázána mimo rozumnou pochybnost. Soudy tvrzená "slabá orientace poškozeného ve finančních záležitostech" dle stěžovatele automaticky zneplatňuje jakýkoliv potenciální důkaz o jeho nevině. Konečně soudy dovodily závěr o stěžovatelově vině z hodnocení jeho trestní minulosti a existence exekučních povinností, což považuje stěžovatel za nepřípustné. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále setrvává na své verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Tuto zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.
14. Jak vyplývá z velmi obsáhlého souhrnného odůvodnění napadených rozhodnutí, věnovaly soudy otázce věrohodnosti svědeckých výpovědí a jejich logickému hodnocení značný prostor. Jednotlivé závěry jsou, navzdory stěžovatelovým tvrzením, jednoznačně odvoditelné z celkového kontextu svědeckých výpovědí. Zároveň se soudy vypořádaly i se všemi rozpory mezi jednotlivými důkazy a tyto velmi přesvědčivě a logicky vysvětlily. V daném případě se nejedná o situaci "tvrzení proti tvrzení", neboť výpověď poškozeného nepřímo (tedy v mnoha dílčích částech) potvrzuje několik dalších svědků. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani tzv. deformaci provedených důkazů. Obsah klíčových svědeckých výpovědí je zcela jednoznačný a ty tvoří páteř konstrukce skutkového stavu (nikoliv stěžovatelova trestní či exekuční minulost). Ústavní soud tak musí obecným soudům přisvědčit, že vina stěžovatele byla dostatečně prokázaná. Ústavního excesu se pak soudy nedopustily ani neprovedením dalších nadbytečných důkazů. Obsah provedených důkazů je popsán v dostatečném rozsahu. V podrobnostech lze zcela odkázat na napadená rozhodnutí, zejména rozsudek okresního soudu.
15. Přisvědčit nelze ani námitkám stran neurčitosti a nedostatečnosti tzv. skutkové věty. I s touto námitkou se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Formulace zvolené okresním soudem jednoznačně vystihují stěžovatelův podvodný úmysl, jakož i dokonání podvodného jednání.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu