ECLI:CZ:US:2018:4.US.3319.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3319/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku - Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti jinému zásahu Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Náměstí 3, za účasti Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, jako účastníka řízení, a za účasti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 19. 10. 2017, doplněným podáním ze dne 29. 11. 2017, Zdenka Šillerová (dále jen "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí, odbor regionálního rozvoje a stavební úřad (dále též jen "stavební úřad") nevydáním opravných usnesení, resp. opravných rozhodnutí, porušil základní práva garantovaná čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud stavebnímu úřadu přikázal opravná usnesení, resp. opravná rozhodnutí, vydat.
Stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů zastoupení v řízení o ústavní stížnosti ve výši 3 100 Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a shromážděných podkladů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 29. 5. 2015 usnesením zn. MUFO 16257/2015, sp. zn. MUFO_S 807/2013, a dne 1. 6. 2015 a obsahově shodným usnesením zn. MUFO 16334/2015, sp. zn. MUFO_S 1841/2015, stavební úřad - na návrh společnosti SIDL s. r. o., se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Palackého 1428, jako žadatele o vydání územního rozhodnutí - zastavil řízení o umístění stavby rodinného domu a dalších staveb na specifikovaných pozemcích v k. ú. Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí.
Stěžovatelka byla jedním z účastníků tohoto územního řízení a již dne 15. 6. 2015 požádala podle §70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, stavební úřad o opravu zřejmých nesprávností v písemných vyhotoveních výše citovaných rozhodnutí, dle jejího názoru spočívajících v nepřesném vymezení předmětu řízení.
Dne 25. 9. 2015 Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím č. j. MSK 99989/2005 zamítl odvolání stěžovatelky proti usnesení stavebního úřadu o zastavení řízení ze dne 29. 5. 2015 zn. MUFO 16257/2015, sp. zn. MUFO_S 807/2013. Odvolací orgán nezjistil vady, pro které by bylo nutno vydané usnesení zrušit a vrátit věc k novému projednání. Odvolací orgán dále konstatoval, že odvolací námitka stěžovatelky týkající se zřejmé nesprávnosti v označení řízení, které má být zastaveno, je oprávněná, nicméně tuto nesprávnost lze řešit postupem dle ustanovení §70 správního řádu.
Z ústavní stížnosti a shromážděných dokladů plyne, že stavební úřad požadované opravné usnesení o opravě zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí o zastavení územního řízení podle §70 správního řádu dosud nevydal.
Odvolací orgán žádostem stěžovatelky na opatření proti nečinnosti stavebního úřadu při vydání opravného usnesení nevyhověl, neboť opravné rozhodnutí vydané podle §70 správního řádu není rozhodnutím ve věci, ve vztahu k němuž by bylo možné aplikovat ochranu proti nečinnosti dle §80 správního řádu. Odvolací orgán dopisem ze dne 20. 7. 2017 stěžovatelce též sdělil, že oprava zřejmých nesprávností obou usnesení je plně v kompetenci stavebního úřadu, jemuž žádost stěžovatelky postoupil jako urgenci vyřízení její žádostí ze dne 15. 6. 2016, neboť je v souladu s principy dobré správy, aby stavební úřad na její žádosti reagoval.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že stavební úřad ji svým postupem zkrátil na "právu podat odvolání proti opravným usnesením, resp. opravnému rozhodnutí", čímž ve svém důsledku porušil právo na ochranu majetku dle čl. 11, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a právo na vyřízení věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka uvedla, že "nejsou k dispozici žádné jiné formální a obvykle zákonem předvídané způsoby."
Stavební úřad ve vyjádření ze dne 3. 1. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k množství podání, které stěžovatelka podává u stavebního úřadu, úkony požadované stěžovatelkou dosud neprovedl. Vzhledem k tomu, že jde o chyby v odůvodnění daných usnesení, nikoliv v jejich výrocích, a vzhledem k charakteru těchto chyb, nemohlo dojít nevydáním opravných usnesení k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných Listinou.
IV.
Další obsah ústavní stížnosti a shromážděných podkladů blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že "nejsou k dispozici žádné jiné formální a obvykle zákonem předvídané způsoby" a "jinou možnost, než požádat o intervenci Ústavní soud" již nemá. Tuto argumentaci Ústavní soud nemohl akceptovat, byť připouští, že - s ohledem na povahu rozhodnutí či usnesení vydávaných podle §70 správního řádu, jež nemají hmotněprávní účinky - stěžovatelka nebyla aktivně legitimovaná k podání žaloby podle §65 s. ř. s., ani žaloby na ochranu proti nečinnosti podle §79 s. ř. s.
V usnesení ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 618/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že "stav, kdy by správní orgán za splnění zákonným podmínek neprovedl mu zákonem uložený úkon, byť by se nejednalo o vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, by byl nepochybně v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. ... V takovém případě posuzuje Ústavní soud nečinnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 zákona o Ústavním soudu jako "jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ochrana se přitom netýká jen případů nevydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, ale zahrnuje i jiné situace, kdy příslušné orgány státní správy nekonaly, ač k tomu byly povinny, a tím zasáhly do ústavně zaručených práv. ... Zvláštní ochrana proti nečinnosti správního orgánu zakotvená v §79 s. ř. s. se sice vztahuje pouze na nečinnost správního orgánu způsobenou nevydáním rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, orgány státní správy však mohou nepochybně zasáhnout do práv, včetně ústavních tím, že jsou nečinné při provádění jiných úkonů, než vydávání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Takové případy pokrývá ustanovení §82 a násl. s. ř. s. s cílem zajistit dostatečně účinnou ochranu práv i tam, kde nečinnost nespočívá v nevydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, přesto však újmu na právech působí."
Stěžovatelka se proti nečinnosti stavebního úřadu nebránila žalobou podle §82 a násl. s. ř. s. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepovažoval za potřebné zasílat vyjádření stavebního úřadu ze dne 3. 1. 2018 k ústavní stížnosti k replice stěžovatelce.
Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyly splněny podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení o ústavní stížnosti uvedené v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj