ECLI:CZ:US:2018:4.US.3332.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3332/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2017, č. j. 18 Co 282/2017-237, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 5. 2017, č. j. 99 P 177/2016-204, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a J. M., jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a přípustnou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech chráněných článkem 10 odst. 2 ve spojení s článkem 32 odst. 4, jakož i článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí narozených v roce XX a XX. Napadenými rozhodnutími byl k návrhu stěžovatele upraven jeho styk v rozsahu jedenkrát za tři týdny od pátečních 18:00 do nedělních 18:00 s doplňující úpravou prázdninových režimů a s tím, že bude děti vyzvedávat i vracet v místě jejich bydliště.
Stěžovatel namítá, že se před obecnými soudy domáhal rozšiřující úpravy styku, nakonec však byl oproti původnímu stavu jeho rozsah zúžen. Obecné soudy podle stěžovatele dostatečným způsobem nereflektovaly důvody podání návrhu, tedy ovlivňování dětí ze strany matky a faktické neuskutečňování styku podle předchozí dohody. Stěžovatel se cítí být v neoprávněně nevýhodném postavení oproti matce, byla-li mu uložena povinnost děti vyzvedávat a vracet v místě jejího bydliště. Matka se po uzavření původní dohody o úpravě styku schválené soudem s dětmi přestěhovala do místa vzdáleného od bydliště otce přibližně 100 km, aniž by mu umožnila se k tomuto kroku významně ovlivňujícímu situaci v rozpadlé rodině vyjádřit. Vyzvedávání a vracení dětí výlučně v místě bydliště matky stěžovatel pociťuje jako výraznou a nijak neodůvodněnou finanční i časovou zátěž; podobně jako v úpravě styku v období vánočních svátků (prázdnin), neboť obecné soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odepřely stěžovateli možnost strávit s jeho dětmi Štědrý den alespoň jednou za dva roky.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále stěžovatel označil za nedostatečné, jelikož se krajský soud odmítl zabývat aplikací §889 občanského zákoníku a pouze odkázal stěžovatele na možnost bránit se proti nerealizovanému styku podáním návrhu na výkon rozhodnutí. Rozsudku okresního soudu pak stěžovatel vytýká jeho nevykonatelnost - jak části výroku upravujícího styk v třítýdenním cyklu (z rozsudku není jasné, o který týden v měsíci jde), tak i části upravující styk o letních prázdninách, ponechal-li okresní soud na otci výběr termínu, v němž si přeje realizovat svůj týdenní styk s dětmi v měsíci červenci a srpnu. Z pohledu stěžovatele se uvedenou úpravou otevírá prostor pro další obstrukce matky zakládající materiální nevykonatelnost rozhodnutí.
Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zkoumá, zda v řízení nebyla porušena základní práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele a zda jsou jako celek spravedlivé.
Ústavnímu soudu nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na otázky, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž aktivita v tzv. nesporném řízení nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud. Dále Ústavní soud zkoumá, zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. 9. 2017 či nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Zároveň je ovšem Ústavní soud v rodinněprávních i ostatních statusových věcech z povahy věci obecně zdrženlivější, neboť zde často převažuje zájem na zachování právní jistoty při zohlednění osobních poměrů, zájmů a potřeb konkrétního dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016].
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu dospěl k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná, byť s jistými výhradami k postupu obecných soudů, který však nebyl zatížen takovými vadami, aby byl Ústavní soud nucen svým kasačním rozhodnutím navodit stav právní nejistoty (viz nález citovaný výše).
Stěžovateli nelze přisvědčit v jeho námitce o nevykonatelnosti výroku rozhodnutí v části určující třítýdenní cyklus styku. Podle stěžovatele z rozsudku soudu prvního stupně není jasné, v kterém týdnu v měsíci má být jeho víkendový styk s dětmi realizován. Okresní soud však ve výroku rozsudku přímo uvedl, že se třítýdenní cyklus zavádí počínaje dnem 2. 6. 2017, který připadal na pátek. Z pohledu Ústavního soudu tak byl srozumitelně a jasně nastaven počáteční okamžik nově nastoleného režimu, od něhož lze další průběh styku bez potíží odvodit.
Ústavní soud se částečně ztotožňuje s námitkou stěžovatele ohledně jeho nespravedlivého zatížení při vyzvedávání a vracení dětí v místě jejich bydliště (bydliště matky). Problematiku rodiče, který děti proti vůli druhého rodiče odstěhuje do vzdáleného místa, je třeba nahlížet ve světle aktuální doktríny citované např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2527/17 ze dne 17. 8. 2017. Uvedená usnesení se sice vztahují k řízení o předběžném opatření, avšak není důvod jejich závěry nevztáhnout i na meritorní rozhodnutí o úpravě styku. Ústavní soud v souladu se zmíněnou doktrínou vyložil, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti ve smyslu §858 občanského zákoníku sdílené oběma rodiči. Zásadně proto nelze změnit místo bydliště dítěte proti vůli druhého rodiče, tím méně by pak měl být nepečující rodič v důsledku takové jednostranné změny na svém styku s nezletilým dítětem omezován.
Rozhodnutí obecných soudů, podle nichž je stěžovatel povinen děti vyzvedávat a vracet v místě bydliště matky, nadto kuse odůvodněná pouhým odkazem na obvyklost takové praxe, je v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu. Není namístě jednostranně zatěžovat toho z rodičů, který výraznou vzdálenost od bydliště dětí nezapříčinil. Stěžovatel ani nepožadoval úplné přenesení své povinnosti na matku, sám pro spravedlivé vyvážení povinností, časových i finančních nákladů, navrhoval děti vyzvedávat u matky a vracet je v místě svého bydliště. Obecné soudy však kromě obecného odkazu na obvyklost tento jeho návrh nevypořádaly; strohé odůvodnění obvyklostí praxe vyzvedávání a vracení dětí v místě jejich bydliště z pohledu Ústavního soudu neobstojí.
Přestože se Ústavní soud v tomto ohledu s postupem obecných soudů neztotožňuje a odůvodnění jejich rozhodnutí nepovažuje za dostatečné, není tento dílčí zásah do práv stěžovatele způsobilý odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí, a to především s přihlédnutím ke skutečnosti, že styk upravený obecnými soudy představuje "navykací režim", který má sloužit k obnově vztahu a vazeb stěžovatele s nezletilými dětmi - s předpokladem navazujícího rozšíření styku. V budoucnu lze proto očekávat další změnu poměrů. Obecné soudy (a především rodiče v zájmu svých dětí) mohou úvahy Ústavního soudu v tomto ohledu dostatečně reflektovat.
V otázce úpravy styku stěžovatele s dětmi ve vánočním čase je třeba stěžovateli přisvědčit, že Ústavní soud se v nedávné době k této otázce vyjádřil [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017]. Podle závěrů přijatých v uvedeném nálezu je přiměřené umožnit tzv. nerezidentnímu rodiči strávit s nezletilým dítětem Štědrý den jakožto "nejsvátečnější" den v roce alespoň jednou za dva roky. Na tomto místě je však třeba zároveň uvést, že zejména v případech úpravy styku rodičů s nezletilými dětmi záleží především na konkrétních skutkových okolnostech případu a závěry Ústavního soudu, byť vyjádřené nálezovou judikaturou, nelze bez dalšího zobecňovat a paušalizovat. O aplikaci závěrů přijatých v uvedeném nálezu by bylo možné uvažovat v případě, kdy by mezi stěžovatelem a nezletilými existoval ustálený (pozitivní) vztah. V období "navykacího režimu", který musel být nastolen ve chvíli, kdy byly zpřetrhány vazby vlivem neuskutečňovaného styku, ať k tomu matka přispěla či nikoli, nelze z hlediska nejlepšího zájmu dětí trvat na tom, aby Štědrý den trávily se stěžovatelem, k němuž se v danou chvíli staví spíše odmítavě. Ústavní soud však na tomto místě znovu zdůrazňuje, že na nyní nastavený režim pohlíží jako na dočasný, "navykací", přičemž není důvod zavrhovat změnu navrhované úpravy styku v brzké budoucnosti. Ačkoliv by bylo možné i v tomto ohledu argumentovat "obvyklostí", neexistuje žádný důvod pro to, aby rezidentní rodič (v tomto případě matka) měl "patent" na styk s dětmi 24. prosince.
Konečně lze částečně přisvědčit stěžovatelově námitce ohledně nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ve svém kontextu, ve spojení s obsahem spisu, jsou však napadená rozhodnutí srozumitelná a kasační zásah Ústavního soudu by neznamenal v projednávané věci přínos pro žádného z účastníků řízení - znamenal by pouze zbytečné prodlužování řízení o poměrech, které už se navíc v mezidobí mohly změnit a odůvodnit i zahájení nového řízení.
Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů i přes dílčí pochybení nezrušil, především s ohledem na nejlepší zájem dětí, kterým by stav nejistoty a další prodlužování řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, žádný užitek nepřineslo. Přesto Ústavní soud jako obiter dictum vybízí obecné soudy, aby v případě budoucího rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí reflektovaly zejména skutečnost, že k přerušení styku stěžovatele s nezletilými došlo v důsledku odstěhování matky a není spravedlivé stěžovatele z tohoto důvodu znevýhodňovat, či dokonce sankcionovat. Pokud by obecné soudy nadále za nejspravedlivější řešení považovaly vyzvedávání a vracení dětí v místě bydliště matky, je na nich, aby v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, na základě jakých skutečností k přijatému závěru dospěly, a neomezovaly se na pouhé konstatování obvyklosti praxe. K případnému budoucímu rozšíření styku lze dodat, že podle závěrů znalce je v zájmu dětí, aby se s otcem stýkaly v rozsahu stanoveném dohodou, která fungovala, než se nezletilí s matkou odstěhovali. Obecné soudy by se proto měly pečlivěji zabývat také autentičností postoje dětí vůči stěžovateli z pohledu možného ovlivňování ze strany matky a z učiněných zjištění vyvodit odpovídající závěry.
Přes jisté výhrady k napadeným rozhodnutím Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu