ECLI:CZ:US:2018:4.US.3347.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3347/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Anny Janouškové, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem, sídlem Národní obrany 758/23, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 25 Cdo 2619/2017-244, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2017 č. j. 7 Co 2455/2016-158 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. září 2016 č. j. 4 C 133/2015-115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení a Nemocnice Jindřichův Hradec, a.s., sídlem U Nemocnice 380/III, Jindřichův Hradec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 10. 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 2. 2017 č. j. 7 Co 2455/2016-158 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2016 č. j. 4 C 133/2015-115, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 160 000 Kč. Stěžovatelka se původně domáhala pouze zaplacení částky 10 000 Kč jako náhrady škody na zdraví, jež jí měla vzniknout nesprávným provedením operace horního víčka levého oka dne 22. 1. 2010. Tuto částku totiž musela zaplatit za následnou plastickou operaci, jíž se podrobila dne 21. 1. 2014. Zbylá částka 150 000 Kč, o kterou stěžovatelka doplnila svůj žalobní návrh v průběhu řízení, měla představovat náhradu za ztížení společenského uplatnění.
3. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že z provedeného dokazování nelze usoudit na jakékoli pochybení vedlejší účastnice při provádění lékařského zákroku dne 22. 1. 2010 a že její postup byl proveden lege artis. Z operačního protokolu vyplývá, že stěžovatelce byla v lokální anestezii provedena zjednodušeně řečeno operace horního víčka levého oka za účelem odstranění převislé kůže, jež byla příčinou, že se vtáčelo dovnitř. V propouštěcí zprávě je konstatováno, že výkon i pooperační průběh byl bez komplikací. Ze zprávy RRC Clinic a.s. ze dne 21. 1. 2014 pak bylo zjištěno, že stěžovatelka téhož dne podstoupila plastickou operaci horního víčku levého oka, jež však neměla povahu revize dřívějšího zákroku provedeného vedlejší účastnicí. Tyto závěry potvrdil i znalecký posudek MUDr. Hany Doškové, Ph.D., ze dne 27. 5. 2016. Zákonné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tak nebyly naplněny, neboť nedošlo k porušení povinnosti ze strany vedlejší účastnice.
4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. 7. 2017 č. j. 25 Cdo 2619/2017-244 z důvodu, že nesplňovalo požadavky na vymezení předpokladů dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka v něm sice jako právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, označila §127 občanského soudního řádu, upravující znalecký posudek, avšak bez podrobnější konkretizace pouze namítla, že podaný znalecký posudek nebyl správně hodnocen, když ona nebyla znalkyní osobně vyšetřena. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že stěžovatelka přehlíží, že s touto námitkou se plně vypořádal již odvolací soud. Její námitky proti znaleckému dokazování provedenému v dané věci postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit. Z tohoto důvodu nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, ani nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v průběhu celého soudního řízení poukazovala na skutečnost, že se potýká se zdravotními problémy levého oka v důsledku nesprávně provedené operace. Obecné soudy se však touto skutečností nezabývaly dostatečně. Svůj závěr o bezdůvodnosti žaloby založily na znaleckém posudku vypracovaném znalcem, který stěžovatelku vůbec nevyšetřil. Pouhé seznámení se se zdravotnickou dokumentací je v současné době zcela jasně v rozporu se zákonnou definicí lege artis a znalec, který takto postupuje, nedodržuje své zákonné povinnosti. Nesprávnost lékařského postupu chtěla dále prokázat výslechem plastického chirurga, který ji operoval v roce 2014, a revizním znaleckým posudkem. K provedení tohoto posudku nedošlo z důvodu odmítavého postoje právního zástupce, jenž byl stěžovatelce ustanoven. Tato skutečnost vedla k narušení důvěry mezi ní a právním zástupcem.
6. Revizní znalecký posudek, který potvrzuje její tvrzení, že zákrok nebyl v souladu s postupem lékařské vědy a že vedl ke zdravotním problémům stěžovatelky, se jí podařilo předložit až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud se ale s tímto zjištěním odmítl zabývat s odůvodněním, že přesahuje rámec dovolacích důvodů. Svým restriktivním výkladem rozsahu dovolacích důvodů tak bezdůvodně odňal stěžovatelce možnost nápravy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
8. Uvedené závěry se však již neuplatní ve vztahu ke zbylé části ústavní stížnosti, která směřuje proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky z důvodu, že v něm řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a neuvedla způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Důvodem odmítnutí dovolání tak byla skutečnost, že nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.); všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Teprve případné vyhovění ústavní stížnosti proti napadenému usnesení dovolacího soudu - bylo-li by jeho důvodem nesprávné posouzení předpokladů projednání dovolání ze strany dovolacího soudu - by mohlo otevřít prostor k tomu, aby byl rozsudek krajského soudu přezkoumán v dovolacím řízení a případně také v následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 133/2015, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ústavní soud se v dané věci zabýval otázkou, zda dovolací soud posouzením zákonem předepsaných náležitostí dovolání neodepřel stěžovatelce přístup k soudu tím, že odmítl její dovolání, aniž by se jím zabýval alespoň kvazimeritorně z hlediska otázky naplnění některého z předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. V tomto ohledu nutno připomenout, že dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Relevantní otázka procesního práva tak může vyvstat i v souvislosti s dokazováním či hodnocením důkazů, například pokud jde o respektování zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16]. Rovněž nelze vyloučit, aby se takováto otázka týkala hodnocení znaleckého posudku v rámci dokazování.
12. Pro posouzení ústavní stížnosti tak bylo určující, zda dovolání stěžovatelky obsahovalo jinou náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 občanského soudního řádu, a to řádné vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jestliže by totiž dovolání tuto náležitost obsahovalo, byly by splněny podmínky pro posouzení jeho přípustnosti z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu. Tak tomu ale v dané věci nebylo. Stěžovatelka v dovolání neuvedla, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Takováto otázka ani hodnocení jejího řešení z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu nejsou v dovolání uvedeny a nelze je dovodit ani z jeho obsahu. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti odmítl. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Pouze nad rámec odůvodnění Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatelka dovolání řádně vyčerpala, její ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu by zjevně nemohlo být vyhověno. Krajský soud se v napadeném rozsudku řádně a přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatelky zpochybňující relevantnost znaleckého posudku z důvodu, že jeho zpracování nepředcházelo její vyšetřeni. Ztotožnil se přitom s vyjádřením znalkyně, podle níž by vyšetření s ohledem na časový odstup nemohlo validně prokázat, zda aktuální stav je výsledkem provedené operace nebo zda se na něm podílejí jiné okolnosti. V tomto posouzení nelze spatřovat žádný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ke znaleckému posudku, který stěžovatelka předložila v průběhu dovolacího řízení, nemohlo být přihlédnuto, neboť v dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy.
14. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu