ECLI:CZ:US:2018:4.US.3377.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3377/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, č. j. 5 Tdo 539/2018-58, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017, sp. zn. 44 To 495/2017, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2017, sp. zn. 5 T 216/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 uznal stěžovatele vinným již rozsudkem ze dne 25. dubna 2016, sp. zn. 5 T 216/2014, který k odvolání zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 44 To 348/2016. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl znovu a výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále soud uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 102 000 Kč, určil splátkový kalendář a jako alternativu pro případ nevykonání peněžitého trestu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 120 dní, a rovněž trest zákazu činnosti - funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti na dobu čtyř let; poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze k odvolání citovaným rozsudkem zrušil výrok o peněžitém trestu obou obžalovaných a napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že jako jednatel obchodní společnosti poskytoval spolu se svým společníkem služby na úseku dopravy a vedlejší činností bylo zprostředkování právních služeb. Tuto vedlejší činnost ale obecné soudy nesprávně vyhodnotily jako neoprávněné podnikání a nedostatečně se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Společnost nenabízela právní služby, ale pouze je zprostředkovávala. Soudy rezignovaly na zjištění skutečného skutkového stavu, odmítly provést další důkazy a porušily zásadu in dubio pro reo, tvrzením o neexistenci důkazu podporujícího tvrzení stěžovatele převedly důkazní břemeno a požadovaly, aby stěžovatel prokazoval svoji nevinu. Soudy neprovedly další navržené důkazy a nesprávně vyhodnotily výpovědi dvou svědků z advokátní kanceláře, čímž zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nesprávným posouzením poradenství a zprostředkování právních služeb zasáhly i do práva podnikat (čl. 26 Listiny); k tomu stěžovatel odkazuje na rozhodnutí v obdobných věcech. Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud není dalším stupněm obecných soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); případným porušením běžných práv fyzických osob se Ústavní soud zabývá jen tehdy, znamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel se svým společníkem prostřednictvím jejich obchodní společnosti fungovali jako tzv. "vinkláři", byť se snažili prokázat, že právní služby jen zprostředkovávali s využitím spolupracující advokátní kanceláře. Syn a současně i zaměstnanec advokáta spolupracoval se společností stěžovatele již v době svých studií a v jistou dobu měl i nahradit druhého společníka a jednatele. U soudu začali obžalovaní vypovídat teprve poté, co byl původní rozsudek zrušen a současně zprostili mlčenlivosti spolupracující advokátní kancelář - výpověď advokáta ani jeho syna však nebyla způsobilá potvrdit stěžovatelem prezentovanou spolupráci.
Nalézací soud důkladně prověřoval oprávnění společnosti, charakter spolupráce i rozsah vztahů s advokátní kanceláří a slyšel desítky svědků, kteří využili služby společnosti; jen v 11 bodech obžaloby se nepodařilo prokázat neoprávněné podnikání, v ostatních 38 případech provedené důkazy potvrdily bez jakýchkoliv pochybností o protiprávnosti jednání. V odvolacím řízení stěžovatel zopakoval své námitky a učinil tak i v dovolání. Nejvyšší soud se pak důkladně zabýval naplněním dovolacích důvodů, předpoklady naplnění skutkové podstaty trestného činu, dodržením principu ultima ratio i dodržením zásad spravedlivého procesu.
Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jakou sankci lze za jeho spáchání uložit. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, předkládá alternativní pohled na své podnikání a odmítá, že by jeho jednání bylo v rozporu se zákonem. S odvoláním na právo na spravedlivý proces polemizuje s právními závěry, které vyslovily obecné soudy v jeho konkrétní věci, a dovolává se jiných rozhodnutí v jiných řízeních - přitom pomíjí skutkovou odlišnost od uvedených případů. Právo na spravedlivý proces nepředstavuje záruku, že v řízení rozhodnou soudy podle představ účastníka, ale zajištuje, že soudní řízení proběhne podle předem stanovených pravidel plynoucích jak z trestního řádu, tak i z trestního zákoníku. Rozhodl-li soud v odlišných případech různě, nejde o porušení práva na spravedlivý proces.
Podle čl. 26 odst. 2 Listiny může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností; pokud stěžovatel nesplnil požadavky dané v ustanovení §2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být jeho právo podnikat zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny rozhodnutím soudu porušeno.
Soudy rozhodly v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky zákonem předvídaným způsobem, svá rozhodnutí řádně a důkladně odůvodnily, a proto Ústavní soud v jejich postupu nespatřuje namítané zkrácení stěžovatele v základních právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu