ECLI:CZ:US:2018:4.US.3383.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3383/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Sokolové, právně zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. září 2014 č. j. 14 EXE 1820/2012-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 19 Co 81/2015-79, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2015, č. j. 26 Cdo 3208/2015-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka je vdaná, nicméně od srpna 2009 s manželem nežije. Manžel stěžovatelky se od roku 2011 zdržuje na neznámém místě, patrně ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Déle než rok běží rozvodové řízení; opatrovnické řízení ve vztahu k nezletilé dceři je již skončeno.
Proti manželu stěžovatelky byla vedena exekuce pro dlužnou částku dle platebního výměru (výkazu nedoplatků č. j. 1941133571) ze dne 23. 11. 2011 vydaného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky. Exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 14 EXE 1820/2012-14 ze dne 12. 2. 2013. Stěžovatelka o probíhajícím exekučním řízení nevěděla, nebyla účastnicí exekučního řízení.
Dne 20. 6. 2014 byl stěžovatelce doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č. j. 167 EX 11241/12-17 ze dne 17. 6. 2014 a současně exekuční příkaz č. j. 167 EX 11241/12-18 k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, který je účtem manželky povinného. Stěžovatelka se tak dověděla o vedené exekuci poprvé dne 20. 6. 2014, kdy jí bylo doručeno i usnesení o jejím nařízení, stejně jako jiné doklady k věci se vztahující.
Dne 24. 6. 2014 podala stěžovatelka návrh na částečné zastavení exekuce ve vztahu ke své osobě. Návrh nevymezila exekučními příkazy, ale jejich obecným adresátem, kterým byla ona sama. Ve svém návrhu namítala mimo jiné, že exekuce vůči ní se opírá o ustanovení §262a odst. 2 občanského soudního řádu, který považuje za protiústavní. V návaznosti na to navrhla soudu, aby řízení přerušil a předložil věc dle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti §262a odst. 2 občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že exekutor zablokoval stěžovatelce její dva bankovní účty, tato řešila situaci tak, že k rukám exekutora složila zálohu na vymáhanou částku a současně na náklady exekuce podle ustanovení §44a odst. 2 exekučního řádu. Poté, podle téhož ustanovení, požádala o zrušení exekučních příkazů, protože hlavním cílem bylo uvolnění obou účtů. Exekutor v návaznosti na návrh exekuční příkazy zrušil, aniž by uvedl důvod. Soud prvního stupně následně návrh na zastavení exekuce zamítl s poukazem na to, že účastník řízení, jenž není povinným, se může domáhat pouze zastavení exekuce ve vztahu ke konkrétním exekučním příkazům, nikoliv ve vztahu k sobě samému jako k osobě. Návrh pak souběžně posoudil, jako kdyby směřoval ve vztahu ke zrušeným exekučním příkazům. Zamítl jej s poukazem na to, že zrušené příkazy zrušit nelze (ve svém odůvodnění soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že postup exekutora v dané věci byl nezákonný). Podané odvolání bylo usnesením městského soudu zamítnuto a Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že v předmětném případě došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jež je jí garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka nesouhlasí s obecnými soudy v tom smyslu, že účastník řízení, který je účastníkem z titulu manželství s povinným, se nemůže domáhat zastavení exekuce vůči svému majetku ve své podstatě, ale pouze ve vztahu k jednotlivým exekučním příkazům. Povinný se může domáhat zastavení exekuce za situace, kdy zpochybňuje nikoliv jednotlivé položky plynoucí z jednotlivých exekučních příkazů, ale kdy zpochybňuje zákonnost exekuce jako celku. Jeho manžel však toto právo nemá a může napadnout jen jednotlivé exekuční příkazy. S takovým postupem stěžovatelka zásadně nesouhlasí, neboť se jí pak dostává méně práv než povinnému. V souvislosti s uvedeným pak poukazuje na nesprávný postup Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1561/2012. Podle stěžovatelky by měl mít manžel povinného stejné procesní možnosti jako sám povinný.
Další část argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s postupem exekutora, který po složení zálohy na náklady exekuce nevydal usnesení o zrušení důsledků exekuce podle §44 odst. 2 e. ř., ale pouze zrušil exekuční příkazy. V návaznosti na uvedené pak soud nerozhodoval o návrhu na zastavení exekuce.
Závěrem ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti postupu obecných soudů, které s odkazem na ustanovení §35 odst. 5 e. ř. odmítly přerušit exekuci a podat návrh na přezkum ústavnosti ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. Ústavním soudem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
V projednávaném případě provedl nalézací soud rozbor intertemporálních ustanovení exekučního zákona, načež dospěl k závěru, že ustanovení §262a odst. 3 o. s. ř., které zavedlo s účinností od 1. 1. 2013 možnost nařídit exekuci na výlučný majetek manžela povinného, nelze použít v exekučním řízení zahájeném 24. 5. 2012. Z toho důvodu považoval exekuční soud postup soudního exekutora pověřeného vedením exekuce za nezákonný. Pokud byl exekuční příkaz, jímž bylo zasahováno do práv stěžovatelky, zrušen již před rozhodováním exekučního soudu o návrhu na částečné zastavení exekuce, odpadl tím též důvod pro případný zásah exekučního soudu.
Pokud obecné soudy nepřistoupily k částečnému zastavení exekuce vůči stěžovatelce, ale toliko vůči jednotlivým exekučním příkazům, nelze na tomto postupu shledat nic protiústavního. Důvodem je především ta skutečnost, že stěžovatelce byl dán procesní postup, jímž se mohla exekuci efektivně bránit.
V předmětném případě nelze přehlédnout, že stěžovatelka na základě nezákonného exekučního příkazu uhradila jak vymáhanou částku, tak i náklady exekuce. Jak však byla zcela správně poučena exekučním soudem, tuto skutečnost nelze řešit v rámci exekučního řízení, ale v rámci řízení občanskoprávního.
K námitce stěžovatelky, týkající se přerušení exekučního řízení v případě, kdy soud dospěje k závěru, že ustanovení zákona, jež má být ve věci aplikováno, je v rozporu s Ústavním pořádkem, lze odkázat na odůvodnění odvolacího či dovolacího soudu. Ustanovení §35 odst. 5 e. ř. nelze vnímat absolutně a přitom přehlížet dodatek, podle něhož může zvláštní právní předpis stanovit jinak. Je zcela pochopitelné, že pokud by soud dospěl k závěru, že ustanovení zákona, jež má být ve věci aplikováno, je protiústavní, musel by řízení přerušit a věc postoupit k posouzení Ústavnímu soudu. V žádném případě nelze dospět k závěru, že by v takovém případě mohl obecný soud aplikovat ustanovení, které považuje za protiústavní. To ostatně odpovídá i judikatuře, na níž odkázal Nejvyšší soud. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za podstatné především to, že pochyby o ústavní konformitě ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. měla pouze stěžovatelka, nikoliv obecné soudy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu