ECLI:CZ:US:2018:4.US.3400.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3400/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jaromíra Šnercha, zastoupeného Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem Dukelská 76, Šenov u Nového Jičína, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. září 2017 č. j. 58 EXE 1361/2016-19 a proti příkazu soudního exekutora Mgr. Pavla Struminského, Exekutorský úřad Karviná ze dne 11. května 2017 č. j. 201 EX 00937/16-080, za účasti 1. Okresního soudu v Novém Jičíně a 2. soudního exekutora Mgr. Pavla Struminského, Exekutorský úřad Karviná, se sídlem Komorní 583/4, Český Těšín, jako účastníků řízení a za účasti Rebeccy Šnerchové, zastoupené zákonnou zástupkyní Jitkou Šnerchovou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "povinný") tvrdí, že shora označeným příkazem soudního exekutora, potvrzeným usnesením Okresního soudu v Nové Jičíně ze dne 6. 9. 2017 č. j. 58 EXE 1361/2016-19, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. bylo porušeno vlastnické právo a meze uplatňování státní moci a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, v roce 2016 byl pověřen vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. 91 Nc 70/2016-40 soudní exekutor Mgr. Pavel Struminský, Exekutorský úřad Karviná. Výše jmenovaný soudní exekutor vydal dne 11. 5. 2017 příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž povinnému uložil povinnost uhradit na náklady exekuce částku 41 019,- Kč a na náklady oprávněné Rebeccy Šnerchové (dále rovněž "oprávněná") částku ve výši 484,- Kč. V citovaném příkazu soudní exekutor uvedl, že náklady exekuce se podle §87 exekučního řádu skládají z odměny soudního exekutora, náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času, resp. daně z přidané hodnoty.
Tento příkaz soudního exekutora napadl povinný včas podanými námitkami. Okresní soud usnesením ze dne 6. 9. 2017 č. j. 58 EXE 1361/2016-19 příkaz soudního exekutora ze dne 11. 5. 2017 č. j. 201 EX 00937/16-080 potvrdil (výrok I). Okresní soud v odůvodnění usnesení poukázal na ustanovení §6 odst. 3 vyhl. MS ČR č. 418/2001 Sb., podle něhož může soudní exekutor vydat v téže exekuční věci několik příkazů k úhradě nákladů exekuce, ve kterých určí odměnu soudního exekutora a hotové výdaje exekuce, které se v průběhu exekuce mohou zvyšovat s ohledem na způsoby provedení exekuce a dále konstatoval, že o částečných nákladech soudního exekutora bylo již rozhodnuto Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 10. 2016 č. j. 201 EX 00937/16-042 s tím, že náklady exekuce, včetně DPH v něm soudní exekutor stanovil částkou 7 865,- Kč, odměnu soudního exekutora stanovil ve výši 33 900,- Kč a DPH z této odměny činilo 7 119,- Kč.
Okresní soud konstatoval, že z předloženého exekučního spisu zjistil, že exekuce nebyla proti povinnému zastavena v plném rozsahu a proto s ohledem na dobu, která uplynula od zahájení exekuce, nemohl dospět k závěru, že povinný bude nadále svoji platební povinnost plnit dobrovolně, a proto nebylo možné na věc aplikovat ustanovení §290 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na tuto skutečnost soudní exekutor správně vycházel při stanovení odměny soudního exekutora z toho, že základem pro její výpočet při plnění na dobu neurčitou je pětinásobek hodnoty ročního plnění.
III.
Stěžovatel ve vztahu k jím napadeným rozhodnutím namítá, že jsou v rozporu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 998/09, neboť je prý zjevné, že zahájená exekuce, vedená proti stěžovateli, byla již dříve zastavena, a to až na vymáhání odměny soudního exekutora.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadeným rozhodnutím soudního exekutora a okresního soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel považuje za protiústavní údajný rozpor napadených rozhodnutí se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), které se týkají výkladu exekučního tarifu ohledně v budoucnu se opakujícího plnění podle §290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění změn a doplňků (dále jen "o. s. ř."). V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že "pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle §290 odst. 2 o. s. ř. zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svoji povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše jím vymáhaného, jak to předpokládá ustanovení §5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, ustanovení §5 odst. 4 exekučního tarifu je možné chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny soudního exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného "likvidační charakter".
Jak bylo uvedeno již v rekapitulaci nyní napadených rozhodnutí, v předmětné věci nebyla exekuce zastavena zcela, jak se domnívá stěžovatel, ale jen ohledně srážek ze mzdy povinného, tedy nikoli do budoucna pro běžné výživné nezletilé oprávněné, neboť s ohledem na okolnosti prováděné exekuce (její délku) nebylo možno dospět k závěru, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, a proto nebylo možné v předmětné exekuční věci aplikovat ani analogicky ustanovení §290 odst. 2 o. s. ř.
Z výše uvedeného shrnutí je proto zjevné, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se závěry Ústavního soudu uvedenými v citovaném nálezu, pokud se procesní situace v nyní posuzované exekuční věci povinného neshodovala s exekuční věcí, posuzovanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 998/09 nebo v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů exekučního, je zásadně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným "běžným zákonem". Otázku nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu (tím méně pak z hledisek dalších) klást naroveň soudnímu procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 103/11, I. ÚS 195/13 a řadu dalších).
Ústavní soud v předmětné věci nezjistil při rozhodování v otázce nákladů exekučního řízení žádné extrémní vybočení ze zákonných procesních pravidel, které by vyžadovalo jeho zásah.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu