ECLI:CZ:US:2018:4.US.3404.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3404/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, doručovací adresa Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2018, č. j. 4 To 148/2018-155, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. května 2018, č. j. 0 PP 60/2018-128, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Ostravě žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; následnou stížnost Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rovněž zamítl.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především poukazuje na rozhodování ve své trestní věci. K trestu odnětí svobody byl odsouzen výrokem pod bodem II. z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. června 2011, sp. zn. 2 T 147/2010, ve spojení s usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 14 To 338/2011, Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. 3 Tdo 217/2013, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 3. října 2013, sp. zn. 14 To 338/2011, a Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 3 Tdo 213/2014, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 20. května 2015, sp. zn. 14 To 338/2011. V průběhu řízení byl stěžovatel odsouzen ke dvěma samostatným trestům; pokud by je vykonával postupně, splnil by podle svého přesvědčení dávno podmínky pro podmíněné propuštění (výkon poloviny trestu). V důsledku opakovaného rozhodování Nejvyšší soud trest II. zrušil a stěžovatel byl po vykonání trestu I. propuštěn na svobodu. Po pravomocném rozhodnutí odvolacím soudem o trestu II. nastoupil stěžovatel jeho výkon, což však vedlo k tomu, že byla v neprospěch stěžovatele prodloužena doba nezbytná k podmíněnému propuštění. Stěžovatel je tak nucen po vykonání jednoho celého trestu vykonat i část druhého a je na tom hůře, než kdyby dovolání nepodával a vykonal oba tresty bezprostředně po sobě.
S odkazem na §77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 169/1999 Sb."), je stěžovatel přesvědčen, že se výkon jemu uložených trestů má posuzovat jako trest jediný, splnil tedy formální podmínku a měl být podmíněně propuštěn - v případě interpretačních pochybností je totiž třeba rozhodovat ve prospěch odsouzeného. Protože popsaným postupem obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá se stěžovatel zrušení napadených usnesení.
Ústavní soud není další instancí v soustavě (trestních) soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle. Uvedené platí i pro rozhodování o podmíněném propuštění - pro zásah Ústavního soudu je vymezen výčet výjimečných okolností například v nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16, v němž Ústavní soud konstatoval (kumulovaný) zásah do základních práv odsouzeného. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života, a to jen za splnění zákonem vymezených požadavků (viz například sp. zn. III. ÚS 1735/10 či III. ÚS 75/13).
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. června 2011, č. j. 2 T 147/2010-3664, byl stěžovateli uložen za jednání pod body II. a III. trest odnětí svobody (I.) na dobu tří let a pro jednání pod body IV. a V. trest odnětí svobody (II.) na dobu pěti let. Poté, co Nejvyšší soud opakovaně zrušil usnesení krajského soudu, který odmítl odvolání stěžovatele pro jednání pod bodem V., a tedy i výrok o trestu II., rozhodl pravomocně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře teprve dne 20. května 2015, č. j. 14 To 338/2011-4511, a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Trest I. vykonal stěžovatel dne 4. května 2013 a trest II. nastoupil teprve dne 25. července 2017.
Namítá-li stěžovatel nesprávnost výkladu §77 zákona č. 169/1999 Sb., podle něhož se postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty považují z hlediska výkonu za trest jediný, nelze jeho výkladu přisvědčit - podmínkou aplikace je totiž nejen souběh trestů, ale i jejich nevykonání. Citované ustanovení pamatuje na situaci, v níž bylo odsouzenému uloženo více trestů odnětí svobody, jejichž výkon na sebe bezprostředně navazuje, a účelem úpravy je sjednotit zařazení odsouzeného a zacházení s ním ve výkonu trestu. V projednávaném případě byl stěžovatel z výkonu trestu I. propuštěn více než čtyři roky před nástupem výkonu trestu II. Výklad ustanovení §77 zákona č. 169/1999 Sb. provedený stěžovatelem by znamenal, že každému, kdo je opakovaně odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, se pro účely podmíněného propuštění započtou všechny dříve uložené a vykonané tresty, což to by ve svém důsledku vedlo k tomu, že recidivisté by ve většině případů ihned po vynesení rozsudku splňovali časovou podmínku pro podmíněné propuštění.
Každý případ je posuzován individuálně a soudy musí prověřit konkrétní okolnosti toho kterého případu, té které žádosti. V projednávaném případě obecné soudy nezjistily naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, svá rozhodnutí zákonným způsobem odůvodnily a srozumitelně vysvětlily důvody svého rozhodnutí.
Za dané situace a s ohledem na konkrétní okolnosti nezjistil Ústavní soud, že by obecné soudy zasáhly do základních práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti předestřel. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu