ECLI:CZ:US:2018:4.US.341.18.1
sp. zn. IV. ÚS 341/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Fejtové, zastoupené JUDr. Martinem Sobotkou, Ph.D., advokátem, sídlem Hruškové Dvory 53, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 22 Cdo 3894/2017-169, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. června 2016 č. j. 54 Co 30/2016-127 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. září 2015 č. j. 20 C 51/2015-101, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1. Miroslava Dočkala a 2. Heleny Dočkalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo uvedené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě vedlejších účastníků určeno, že součástí jejich společného jmění je pozemek p. č. X v katastrálním území Přímělkov (dále jen "předmětný pozemek") (výrok I), a stěžovatelce (jako žalované) bylo uloženo zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 29 684 Kč (výrok II). Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, se stali vlastníky předmětného pozemku zpracováním podle §126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 141/1950 Sb."), per analogiam, když na něm - jakožto tzv. cizím pozemku (tehdy ve vlastnictví státu) - postavili svou chatu.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 43 187,60 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 12 729 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Dle stěžovatelky není možné, aby pozemek pod stavbou získal neoprávněný stavebník, neboť by tak těžil ze svého protiprávního jednání. Právní názor obecných soudů prý vyvolává právní nejistotu, neboť kdokoliv může [po lhůtě uvedené v §980 ve spojení s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník")] uspět proti dlouholetému knihovnímu vlastníkovi s tvrzením, že získal pozemek pod stavbou zbudovanou za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. zpracováním.
6. Dále stěžovatelka vytkla obecným soudům, že jejich judikaturní odkaz nebyl nepřípadný, neboť uváděná rozhodnutí se týkají jednak soukromého vlastnictví, kdežto v tomto případě šlo o vlastnictví socialistické, jež bylo nedotknutelné, a jednak trvalých staveb, přičemž závěr obecných soudů, že o takovou stavbu šlo, má být v rozporu s obsahem spisu. Obecné soudy pochybily i v tom, jestliže shledaly, že hodnota dotčeného pozemku byla nižší než cena chaty (§126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.).
7. Stěžovatelka rovněž namítla, že obecné soudy nepřiložily větší váhu platným principům občanského práva (§6 odst. 2 občanského zákoníku) s tím, že "zpracovatelem" byl komunistický funkcionář, který nejednal v dobré víře, a ani poctivě, když, vědom si své nepostižitelnosti, postavil černou stavbu, přičemž jí odňal možnost jakékoliv náhrady. V této souvislosti namítla, že dobrou víru stavebníka obecné soudy vyvodily z toho, že si nebyl vědom skutečnosti, že jde o cizí pozemek, ačkoliv z důkazu o zaměření pozemků určených pro stavbu zahradní boudy plyne opak. Stěžovatelka má dále za to, že zákon č. 141/1950 Sb. ponechával na úvaze soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci (§127).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Otázka vlastnického práva již byla, byť "jen" jako otázka předběžná, vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 1135/95, které bylo završeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008 č. j. 22 Cdo 5103/2007-260. Proti rozhodnutím vydaným v tomto řízení podala (i) stěžovatelka ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 3021/08 odmítl.
12. Stěžovatelka sice v posuzované ústavní stížnosti zmínila, že šlo o právně odlišný případ, Ústavnímu soudu však není zřejmé, v čem by tato odlišnost měla spočívat. Uvedla-li stěžovatelka jako důvod podání ústavní stížnosti, že "se týká jiného pohledu na věc", v podstatě po Ústavním soudu požaduje, aby přehodnotil původní skutkové a právní závěry obecných soudů, neboť z nich obecné soudy velkou měrou vycházely i v nyní posuzované věci, a v návaznosti na to revidoval svůj předchozí právní názor, dle něhož nic nesvědčilo tomu, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka tehdy dovolávala, tj. těch, kterých se dovolává i nyní. Ústavní soud přitom ani s ohledem na obsah aktuální ústavní stížnosti nevidí důvod, proč by se měl od svého předchozího názoru jakkoliv odchýlit.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (ve stručnosti řečeno) namítla, že obecné soudy věc posoudily po právní stránce vadně; neměly prý postupovat podle §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. (per analogiam), jestliže byl předmětný pozemek v rozhodné době v socialistickém vlastnictví, případně chybně posoudily velikost podílů ve smyslu §126 odst. 1 citovaného zákona či neaplikovaly §127 citovaného zákona. Nesprávnost právních závěrů přitom stěžovatelka dílem vyvozuje nesprávnosti závěrů skutkových, jež se týkaly ceny stavby a předmětného pozemku (ve vzájemném srovnání), charakteru stavby (jestli šlo o stavbu trvalou nebo dočasnou) či otázky dobré víry stavebníků (právních předchůdců vedlejších účastníků).
14. Ovšem všemi těmito otázkami (a otázkami dalšími, které stěžovatelka znovu otevírá v ústavní stížnosti) se obecné soudy zabývaly a dostatečně vypořádaly. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že není oprávněn hodnocení důkazů provedených v soudním řízení znovu "přehodnocovat", i kdyby se s ním neztotožňoval, a ani přezkoumávat správnost interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, v daném případě především zákona č. 141/1950 Sb. Vzhledem k tomu námitky, jejichž podstatou je polemika s hodnocením důkazů či věcnou správností (zákonností) právního názoru obecných soudů, jako tomu je v tomto případě, opodstatněnost ústavní stížnosti zásadně založit nemohou.
15. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu