ECLI:CZ:US:2018:4.US.3433.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3433/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Josefa Šancy, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2018 č. j. 13 Co 285/2017-177 a proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. září 2017 č. j. 5 C 62/2017-116, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti 1. Krajského soudu v Brně a 2. Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení a za účasti A. Evy Metálové, B. Sabriny Zouharové a C. Ireny Zouharové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel Josef Šanca (dále rovněž "žalovaný") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených soudních rozhodnutí a odložení jejich vykonatelnosti a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a k porušení práva na rovnost účastníků v řízení (ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny) a čl. 38 odst. 2 Listiny (tj. práva na veřejné projednání věci a práva vyjádřit se k prováděným důkazům).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 5 C 62/2017 dědický spor mezi žalobkyněmi Evou Metálovou, Libuší Zouharovou a Irenou Zouharovou (dále jen "žalobkyně") a žalovaným Josefem Šancou o zaplacení částky 348 000,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud usnesením ze dne 13. 9. 2017 č. j. 5 C 62/2017-116 rozhodl tak, že řízení zastavil (výrok I), žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 3 480,- Kč (výrok II) a dále rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku žalobkyním (výrok III).
Okresní soud tak rozhodl poté, co žalobkyně vzaly svoji žalobu zpět. Ke zpětvzetí žaloby došlo na základě podání žalovaného ze dne 24. 8. 2017, tedy jeden den před nařízeným jednáním na den 25. 8. 2017. V tomto podání právní zástupce žalovaného tvrdil, že žalovaný uzavřel se zůstavitelem Františkem Zouharem dne 15. 9. 2015 dvě smlouvy (smlouvu darovací na finanční hotovost ve výši 240 000,- Kč a 200 USD) a smlouvu o zápůjčce, příkazu a daru ohledně částky 100 000,- Kč, přičemž uvedené finanční prostředky zůstavitel daroval žalovanému jako svému ošetřovateli, a to "i na obstarání jeho potřeb a za poskytnutou péči". Tyto smlouvy současně přiložil jako důkaz. V podání žalovaný tvrdil, že žalobkyním ničeho nedluží a nikdy nic nedlužil, neboť výše uvedené částky údajně nespadají do dědictví po zemřelém Františku Zouharovi. Na základě těchto skutečností bylo nařízené soudní jednání zrušeno a právní zástupkyně žalobkyň vzala žalobu zpět před zahájením prvního jednání ve věci samé.
Na náhradu nákladů řízení žalobkyně požadovaly po žalovaném částku 146 139,- Kč, přičemž uvedly, že řízení bylo zahájeno legitimně, na základě pravomocného usnesení notáře v pozici soudního komisaře, přičemž žalovaný jím nyní označené listiny nepředložil ani na základě kvalifikované předžalobní výzvy. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl za použití ustanovení §150 o. s. ř.
Na základě odvolání účastníků řízení Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 19. 7. 2018 č. j. 13 Co 285/2017-177 usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyním na náhradu nákladů řízení dvakrát částky 41 086,80 Kč a částku 82 173, 60 Kč (výrok II), odvolání žalovaného proti výroku III usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrok III) a dále rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyním náklady odvolacího řízení (výrok IV).
Odvolací soud shledal, že okresní soud řízení zastavil v souladu s procesním předpisem. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud za použití ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž aplikaci §150 o. s. ř. v dané věci neshledal důvodnou s ohledem na procesní postup a chování žalovaného.
Usnesení odvolacího soudu obsahuje poučení, že proti výroku pod bodem I je přípustné dovolání, za splnění dále uvedených podmínek.
III.
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel podle petitu ústavní stížnosti napadá toliko usnesení odvolacího soudu a mimo jiné tvrdí, že poučení odvolacího soudu "nesplňuje podmínky zákona ani konstantní judikatury", avšak přes toto "vadné poučení" dovolání podal.
Stěžovatel shrnul dosavadní průběh řízení před okresním soudem a tvrdí, že sice předložil předmětné darovací smlouvy na žalovanou částku až před nařízeným jednáním ve věci, ale podle jeho názoru nešlo "o nic nového", neboť tyto důkazy jen potvrzují to, co již stěžovatel údajně uváděl dříve. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že nařízené jednání "bez odůvodnění zrušil", zpětvzetí žaloby stěžovateli, resp. jeho advokátovi nedoručil, aby posléze, bez vyjádření stěžovatele, zastavil v předmětné věci řízení. Neveřejnost projednání věci, resp. zastavení řízení bez veřejného projednání zpětvzetí žaloby a bez možnosti se vyjádřit k prováděným důkazům, považuje stěžovatel za porušení jeho ústavně zaručených práv účastníka řízení a práva na rovnost účastníků řízení.
Podle názoru stěžovatele byla podaná žaloba zcela "bezdůvodná", neboť stěžovatel od počátku tvrdil, že "nedržel a nedrží žádnou hotovost, která by byla či být mohla součástí dědictví po zůstaviteli, a tudíž žalobkyním nic nedluží", i když o této zásadní skutečnosti předložil důkazy - obě výše označené smlouvy, až den před nařízeným jednáním okresního soudu. V další části odůvodnění stěžovatel obhajuje tento svůj procesní postup tvrzením, že k předložení těchto stěžejních důkazů by soudem mohl být vyzván - teoreticky - až v rámci koncentrace řízení.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
IV.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím za situace, kdy proti výroku pod bodem I usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zastavení řízení, je ve smyslu připojeného poučení možno podat dovolání. Bodem III usnesení odvolacího soudu bylo odvolání žalovaného proti výroku III usnesení okresního soudu o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 920,- Kč z účtu České republiky - Okresního soudu Brno-venkov žalobkyním odmítnuto, protože proti němu není odvolání přípustné a žalovaný takovým rozhodnutím nemohl být dotčen na svých právech účastníka řízení.
V těchto částech je podaná ústavní stížnost nepřípustná a podaná někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c), e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], neboť ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není ve výroku pod bodem I napadené usnesení odvolacího soudu možno chápat jako poslední procesní prostředek který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje; výrokem pod bodem III usnesení odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práv stěžovatele jako účastníka řízení.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V daném případě bylo ústavní stížností napadeno usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ve věci samé a nově rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále v řízení odvolacím a o odmítnutí odvolání. Podle připojeného písemného poučení odvolacího soudu, jímž se ostatně stěžovatel řídil, lze proti potvrzujícímu výroku o zastavení řízení podat dovolání.
Za této procesní situace není nutné, aby Ústavní soud vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání, neboť v případě nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím dovolacího soudu, může proti němu stěžovatel brojit samostatnou ústavní stížností.
Z výše uvedeného důvodu se Ústavní soud nezabýval důvodností argumentace stěžovatele týkající se zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby před soudním jednáním. S výrokem pod bodem I úzce souvisí i akcesorický výrok soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Také v tomto případě neshledal Ústavní soud důvod se zabývat touto otázkou, neboť pokud není dovolacím soudem dosud rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání (tedy nebyla posouzena otázka zastavení řízení), lze se stěží zabývat tvrzenou protiústavností závislých výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ústavní stížnost byla proto Ústavnímu soudu podána zčásti předčasně a je nepřípustná, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost proto zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj