ECLI:CZ:US:2018:4.US.3454.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3454/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 4 As 46/2016-94 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2016 č. j. 62 A 32/2015-222, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti A. Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, a B. Městského úřadu Kuřim, se sídlem Jungmannova 968/75, Kuřim, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 6. 11. 2017 se L. V. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem Nejvyššího správního soudu (dále též jen "žalovaný"), bylo porušeno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě a na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, garantovaná článkem 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tato rozhodnutí zrušil, a aby náklady zastoupení stěžovatelky hradil stát. Stěžovatelka návrh sepsaný advokátkou svými podáními (k nimž Ústavní soud nemohl přihlédnout) vícekrát doplňovala.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
A/ Řízení o správní žalobě a řízení o kasační stížnosti ve věci rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o odepření nahlížení do části správního spisu.
Dne 7. 8. 2013 přípisem (rozhodnutím) č. j. JMK 90532/2013 sp. zn. S.JMK 79044/2013/OSV-Nej, Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") aproboval postup Městského úřadu Kuřim, Odboru sociálních věcí a prevence, jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí ("OSPOD"), který žalobkyni odepřel nahlížení do části správního spisu vedeného ohledně nezletilých synů žalobkyně pod sp. zn. Om 323/02. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila správní žalobou.
Dne 5. 9. 2014 rozsudkem č. j. 62 A 71/2013-51 Krajský soud v Brně (dále též jen "správní soud") žalobu zamítl; žalobkyně rozsudek napadla kasační stížností.
Dne 19. 12. 2014 rozsudkem č. j. 4 Ads 194/2014-30 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud" nebo "NSS") o kasační stížnosti žalobkyně rozhodl tak, že rozsudek správního soudu ze dne 5. 9. 2014 č. j. 62 A 71/2013-51 zrušil (výrok I), a zrušil též rozhodnutí žalovaného krajského úřadu ze dne 7. 8. 2013 č. j. JMK 90532/2013, sp. zn. S.JMK 79044/2013/OSV-Nej, a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení (výrok II). Zkrácené znění rozsudku kasační soud vyvěsil na úřední desce a webových stránkách soudu od 19. 12. 2014 do 2. 1. 2015, v souladu s §49 odst. 11 a §120 s. ř. s. (a podle §37 a násl. v té době platné Směrnice č. 9/2011, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu), přičemž záhlaví zkráceného vyhotovení rozsudku obsahovalo též plné jméno, příjmení a bydliště žalobkyně. Kasační soud dále na svých internetových stránkách zveřejnil nezkrácené anonymizované znění svého rozsudku ze dne 19. 12. 2014, č. j. 4 Ads 194/2014-30, a to postupně ve třech anonymizovaných verzích lišících se zněním bodu 17 rozsudku.
B/ Řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti ve věci zveřejnění osobních údajů v rámci poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon"), tj. zveřejněním anonymizovaného znění rozsudku ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30 kasačním soudem.
Žalobkyně byla přesvědčena, že zveřejnění zkráceného znění výše citovaného rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30 na úřední desce kasačního soudu, a následné zveřejnění jeho anonymizovaného znění na internetových stránkách kasačního soudu bylo nezákonným zásahem kasačního soudu jako správního orgánu do jejích práv a do práv nezletilých dětí, a proto spolu s nezletilými dětmi podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.
Dne 23. 2. 2016 rozsudkem č. j. 62 A 32/2015-222 Krajský soud v Brně žalobu žalobkyně a nezletilých dětí na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Ve vztahu ke zveřejnění zkráceného znění rozsudku na úřední desce žalovaného správní soud konstatoval, že šlo o postup v rámci výkonu soudnictví, jímž správní soudy podle §49 odst. 11 s. ř. s. za určitých okolností vyhlašují rozsudky vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce. Je proto vyloučeno, aby správní soud přezkoumával postup kasačního soudu v rámci výkonu soudnictví; o nezákonném zásahu správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s. lze uvažovat pouze v rovině související s publikací anonymizovaných znění rozsudků v databázi rozhodnutí správních soudů na webu žalovaného, tedy v souvislosti s poskytováním informací.
Správní soud konstatoval, že pokud jde o údaje v bodu 17 citovaného rozsudku žalovaného ze dne 19. 12. 2014, text rozsudku v jeho první anonymizované verzi byl zveřejněn v takové podobě, že zmiňované citlivé údaje nebylo možno bez dalšího vztáhnout k jakékoliv konkrétní osobě. Žalobkyně v něm nebyla identifikována ani jménem a příjmením, ani adresou bydliště. Žalovaný ve veřejně přístupné databázi správních soudů na svých internetových stránkách v žádné z anonymizovaných verzí citovaného rozsudku nezveřejnil identitu, resp. jakékoliv další údaje, umožňující zjistit z jeho textu totožnost žalobců. Pokud žalobkyně vlastní aktivitou ve spojení se zkráceným zněním rozsudku, v němž je k dispozici spisová značka a plné jméno a příjmení žalobkyně, včetně její adresy (což jsou údaje, které byly na webu žalovaného k dispozici do 2. 1. 2015) k takové identifikaci dospěla, nelze tento výsledek přičítat žalovanému. Pokud žalobci namítají, že k takové identifikaci došlo ve spojení se zkráceným zněním rozsudku, v němž je k dispozici spisová značka a plné jméno a příjmení, což jsou údaje, které byly na webu žalovaného k dispozici do 2. 1. 2015, je podstatné, že dosažení takové identifikace vyžaduje zvláštní aktivitu, jež by na takové informační provázání dvou samostatných zdrojů byla cíleně zaměřena, jednak nejprve sledování úřední desky a vyhledání zkráceného znění rozsudku - tedy jména, příjmení, adresy a spisové značky - a poté cílené vyhledání anonymizované verze rozsudku v databázi rozhodnutí správních soudů žalovaného a provedení jejího "spárování" prostřednictvím spisové značky s konkrétními identifikačními údaji. Celkový informační výsledek, který žalobci napadají a v němž spatřují nezákonný zásah, jenž by měl podle nich být přičitatelný žalovanému, je tak výsledkem aktivní "práce s informacemi", byť původně pocházejícími od žalovaného, a nikoliv výsledkem informací samotných. Takový výsledek "práce s informacemi" osobou od žalovaného odlišnou nelze přičítat žalovanému. Správní soud poukázal na ústavní garanci veřejnosti soudního jednání v čl. 96 Ústavy České republiky a na zásadu veřejnosti jednání podle §49 odst. 2 s. ř. s. Účastníci řízení, kteří se na soudy obracejí se svými podáními, opouští svůj soukromý prostor, a tedy jejich právo na soukromí je nutně a legitimně omezováno výše uvedenou zásadou. Správní soud uzavřel, že postup žalovaného žádný znak nezákonnosti nevykazuje.
Dne 16. 8. 2017 rozsudkem č. j. 4 As 46/2016-94 kasační soud kasační stížnosti žalobkyně a prvního nezletilého proti rozsudku správního soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 62 A 32/2015-222 jako nedůvodné zamítl (výrok I).
Podle kasačního soudu stěžejní kasační argumentace se upíná k tvrzení, že správní soud pochybil při skutkovém a zejména právním hodnocení věci, neboť nesprávně posoudil intenzitu dotčení práv stěžovatelů na jejich soukromý a rodinný život, zveřejněním zkráceného znění a anonymizovaných znění svého rozsudku, v němž byly obsaženy citlivé osobní údaje o jejich zdravotním stavu. Kasační soud připustil, že první anonymizovaná verze rozsudku, která obsahovala detaily týkající se onemocnění žalobců, negativní dopad od jejich soukromé sféry mít mohla, byla-li by spárována se zkráceným zněním. Nicméně sdílí názor správního soudu, že ztotožnění účastníků soudního řízení, za současného zjištění podrobností o jejich životní situaci, která byla podkladem tohoto řízení a z něj povstalého rozhodnutí, je možné výlučně cíleným "spárováním" zkráceného a anonymizovaného znění rozsudku, při němž právě spisová značka představuje onen "spojník", o němž se opakovaně zmiňují žalobci. Kasační soud poznamenal, že zkrácené znění rozsudku se po uplynutí lhůty 14 dnů (§49 odst. 11 s. ř. s.) z úřední desky svěšuje, a to jak z úřední desky ve fyzické, tak v elektronické podobě. Podle kasačního soudu jednání žalovaného nepředstavovalo nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Kasační soud uzavřel, že napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, z hlediska zákona obstojí, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na soukromí a nebyl respektován princip proporcionality. Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť řešená otázka dopadá na značný počet případů, tj. prakticky na všechny účastníky řízení před Nejvyšším správním soudem a dokonce i osoby, které nejsou účastníky řízení před tímto soudem, ale v jejichž případě jsou jejich osobní údaje nebo dokonce citlivé osobní údaje a další údaje z jejich soukromí obsahem rozsudku tohoto soudu, a jsou na základě toho a na základě zveřejnění osobních údajů ve zkráceném znění rozsudku identifikovatelné.
Stěžovatelka popsala skutkové okolnosti a uvedla, že dne 19. 12. 2014 bylo na internetových stránkách NSS pod č. j. 4 Ads 194/2014-29 zveřejněno zkrácené znění rozsudku z téhož dne, obsahující její plné jméno i adresu. Následně bylo zveřejněno na internetových stránkách NSS anonymizované plné znění tohoto rozsudku s odůvodněním obsahujícím citlivé osobní údaje o zdravotním stavu "všech", tj. stěžovatelky a nezletilých synů.
Stěžovatelka je toho názoru, že společným zveřejněním zkráceného znění rozsudku s osobními údaji stěžovatelky a zveřejněním anonymizovaného plného znění rozsudku - obojí formou dálkového přístupu - došlo k situaci, kdy bylo identifikovatelné a určitelné, o jaké osoby se jedná, ať již v případě stěžovatelky nebo v případě nezletilých, a spolu s tím byly zveřejněny jejich citlivé osobní údaje o zdravotním stavu.
Stěžovatelka poukázala na relevantní právní předpisy a na judikaturu a dále tvrdila, že bylo zasaženo do jejích práv a práv jejich synů "společným zveřejněním pod stejnou spisovou značkou jejích vysoce citlivých osobních údajů a vysoce citlivých osobních údajů jejich synů bez jejího souhlasu a bez právního důvodu 1) v anonymizovaném plném znění rozsudku, a 2) ve zkráceném znění rozsudku s osobními údaji stěžovatelky."
K porušení práva na soukromí mělo podle stěžovatelky dojít nerespektováním principu proporcionality a absencí legitimního cíle zásahu do jejích práv, přičemž tento zásah byl dle jejího názoru nezákonným i na úrovni "jednoduchého práva." Ustanovení §49 odst. 11 s. ř. s. "neumožňuje výslovným způsobem zveřejnění osobních údajů", a kancelářský a spisový řád NSS v §39 požaduje uveřejňování rozhodnutí na internetových stránkách v anonymizovaném znění, přičemž pro uveřejňování zkráceného znění rozsudku zde není stanovena žádná výjimka.
Stěžovatelka dále tvrdila, že v případě nezletilých synů byly zveřejněny citlivé osobní údaje o jejich zdravotním stavu, a ve spojení se zveřejněním osobních údajů matky "došlo k možnosti vztáhnout citlivé osobní údaje k nezletilým jako určenému nebo určitelnému subjektu údajů."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími správního soudu a kasačního soudu bylo porušeno její základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, zaručené článkem 10 odst. 2 a 3 Listiny, jemuž koresponduje právo na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud je toho názoru, že v dané věci je nutno posoudit, zda uveřejnění zkráceného znění písemného vyhotovení rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30 na úřední desce kasačního soudu téhož dne (jež obsahovalo jméno a příjmení stěžovatelky), a zda následné uveřejnění anonymizovaného zkráceného znění tohoto rozsudku na webových stránkách kasačního soudu, jehož první verze obsahovala údaje o zdravotním stavu stěžovatelky a nezletilých, bylo či nikoliv porušením základního práva stěžovatelky (a nezletilých) na ochranu soukromého a rodinného života, resp. zda správní soud a kasační soud řádně posoudily intenzitu zásadu do tohoto práva stěžovatelky (nezletilých).
Obecné principy vztahující se k právu na ochranu a respektování soukromého života dle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy na straně jedné, a k právu na informace ve veřejném zájmu a na svobodu projevu dle článku 17 Listiny a článku 10 Úmluvy, na straně druhé.
Jméno a příjmení, stejně jako údaje o zdravotním stavu osoby, jsou osobní údaje spadající pod ochranu článku 10 Listiny a článku 8 Úmluvy, zaručujících právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, a právo na informační sebeurčení, umožňující jednotlivci spoléhat na své právo na soukromí z hlediska dat, která jsou shromažďována, zpracovávána a šířena. Zveřejnění těchto informací je zřetelným zásahem do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života.
Článek 17 Listiny zaručuje, obdobně jako článek 10 Úmluvy, omezené právo na přístup k informacím ve veřejném zájmu, přičemž v odstavci 5 zavazuje státní orgány a orgány územní samosprávy poskytovat informace o své činnosti "přiměřeným způsobem" s tím, že podmínky a provedení tohoto závazku, resp. jemu odpovídajícího práva, stanoví zákon.
Dochází takto ke střetu dvou ústavně chráněných základních práv, tj. práva na svobodu projevu, a v jeho rámci práva na informace ve veřejném zájmu, chráněného článkem 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy na straně jedné, a práva na ochranu před zasahováním do soukromého života dle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
Při posuzování střetu těchto práv nutno vycházet z principu, že obě práva jsou rovnocenná a tudíž musí být orgány aplikujícími relevantní právní úpravu, včetně soudů v systému správního soudnictví, v každém jednotlivém posouzeno, zda byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi právem na informace ve veřejném zájmu a právem na respektování soukromého života. Jinak řečeno, takový zásah není porušením těchto článků, pokud k němu došlo "oprávněně" ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. "v souladu se zákonem" dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, v zájmu některého z legitimních cílů uvedených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi chráněným základním právem a sledovaným cílem.
VI.
Aplikace obecných principů na projednávanou věc.
a) Zveřejnění jména a příjmení ve zkráceném znění rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30.
Ústavní soud je toho názoru, že zveřejněním plného jména a příjmení stěžovatelky ve zkráceném znění rozsudku ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30 na úřední desce kasačního soudu, včetně webových stránek soudu, lze považovat za zásah do soukromého života stěžovatelky, chráněného výše citovanými články Listiny a Úmluvy. Takový zásah však nelze považovat za porušení citovaných základních práv, jelikož k němu došlo v rámci výkonu soudnictví postupem předvídaným zákonem v §49 odst. 11 s. ř. s. Zveřejnění plného jména a příjmení účastníka řízení v písemném vyhotovení rozsudku předpokládá ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř. (přiměřeně aplikované podle §64 s. ř. s.), jehož účelem je předcházení pochybnostem o tom, kdo je účastníkem řízení, což lze označit za legitimní cíl nezbytný v demokratické společnosti pro ochranu práv a svobod druhých ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
Pokud k výše uvedenému závěru došel i správní soud ve svém napadeném rozsudku ze dne 23. 2. 2016 č. j. 62 A 32/2015-222, a kasační soud ve svém napadeném rozsudku ze dne 16. 8. 2017 č. j. 4 As 46/2016-94, nelze než tento závěr označit za zcela ústavně souladný, a naopak tvrzení stěžovatelky o porušení čl. článku 10 odst. 2 Listiny, resp. článku 8 odst. 2 Úmluvy v této části za zjevně neopodstatněné.
b) Zveřejnění údajů o zdravotním stavu stěžovatelky a nezletilých v anonymizovaném znění rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30.
Ochrana osobních údajů týkajících se zdravotního stavu, má zásadní význam pro výkon základního práva osoby na respektování soukromého a rodinného života. Respektování důvěrnosti údajů o zdravotním stavu je stěžejní zásadou sdílenou právními systémy smluvních stran Úmluvy. Za klíčové lze označit nejen to, aby byl respektován pocit soukromí pacienta, nýbrž také zachovávána důvěra veřejnosti v lékařskou profesi a zdravotní služby obecně (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 2. 1997 ve věci Z. proti Finsku, stížnost č. 22009/93, odst. 95). Ochrana osobních údajů není absolutní a umožňuje výjimky, jak plyne ze znění článku 10 odst. 2 Listiny, resp. článku 8 odst. 2 Úmluvy.
Ze shromážděných podkladů plyne, že první verze anonymizovaného znění rozsudku obsahovala v bodu 17 citlivé údaje ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, popisující konkrétní zdravotní stav stěžovatelky a nezletilých, konkrétní diagnózy včetně popisu závažných psychických okolností. Stěžovatelka ani nezletilí v něm nebyli identifikováni ani jménem a příjmením, ani adresou bydliště, a tudíž jejich identitu z této první anonymizované verze rozsudku nebylo možno zjistit, což ostatně ani stěžovatelka sama nepopírá.
c) Kumulativní efekt "spárování" zkráceného znění rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30 s jeho anonymizovaným zněním.
Těžiště ústavní stížnosti spočívalo v tvrzení stěžovatelky, že zveřejnění zkráceného znění písemného vyhotovení rozsudku na úřední desce kasačního soudu (obsahující kromě spisové značky i plné jméno a příjmení stěžovatelky, včetně její adresy) ve spojení s následným zveřejněním jeho anonymizovaného znění na webových stránkách soudu (obsahující spisovou značku), bylo schopné přivodit tvrzený protiústavní zásah do jejího základního práva dle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. článku 8 odst. Úmluvy.
V tomto směru Ústavní soud akceptuje tvrzení správního soudu v odůvodnění jeho napadeného rozsudku, že aktivní osobou byla samotná stěžovatelka, která jako žalobkyně v řízení o správní žalobě takto vyhledala a "spárovala" zkrácené znění rozsudku s jeho anonymizovanou verzí. Takový výsledek, vyžadující zvláštní aktivitu, dle přesvědčení Ústavního soudu ovšem nelze přičítat soudům ve správním soudnictví, nýbrž výlučně stěžovatelce, resp. její "aktivní práci s informacemi."
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Odmítnut byl rovněž návrh, aby náklady zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem hradil stát, protože takový návrh nemá žádnou oporu v zákoně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu