ECLI:CZ:US:2018:4.US.3472.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3472/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Ch. A. T. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Ječná 548/7, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2018 č. j. 17 Co 182/2018-398, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého: T. U. D. (dříve T. S.), v soudním řízení zastoupeného městskou částí Praha 2, sídlem náměstí Míru 600/20, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2018 č. j. 16 Nc 4706/2016-304 rozhodl, že "I. Určuje se, že Ch. A. T. D. je otcem nezletilého T. S., narozeného matce L. S. Nezletilý T. S. svěřuje se do péče matky. III. Otec je povinen platit výživné pro nezletilého T. s účinností od 12. 10.2013 ve výši 3 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2015 ve výši 3 500 Kč měsíčně, splatné vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého. IV. Dluh otce na výživném pro nezletilého T. za dobu od 12. 10. 2013 do 31. 1. 2018 ve výši 73 935 Kč je otec povinen uhradit v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných vždy spolu s běžným výživným k rukám matky, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. V. Matka je povinna nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na nákladech znalečného částku 4 220 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. VI. Matka je povinna nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na soudním poplatku z návrhu částku 1 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. VII. Matka je povinna nahradit otci na nákladech řízení částku 3 500 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Pavla Čižinského, advokáta."
3. K odvolání stěžovatele proti výrokům II až VII rozsudku obvodního soudu městský soud napadeným usnesením rozhodl, že "Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II., III., IV., V., VI. a VII. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení."
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel je přesvědčen, že postup městského soudu po smrti matky vedlejšího účastníka (tj. nezletilého syna) znamená, že ačkoli je jediným rodičem nezletilého T. a nedošlo k žádnému omezení jeho rodičovské zodpovědnosti, ba ani není žádný návrh na omezení jeho rodičovské zodpovědnosti podán, přesto soud nařídil, aby bylo rozhodováno o tom, zda mu bude nezletilý T. do péče svěřen, což logicky implikuje možnost, že mu do péče svěřen nebude, pro což by nemohl být žádný zákonný podklad a což by rovněž představovalo nerovné zacházení vůči těm rodičům/otcům, jejichž otcovství bylo určeno soudem oproti ostatním rodičům/otcům. Dále stěžovatel uvádí, že napadené usnesení se sice zčásti odvolává na návrh partnerky strýce nezletilého T. na svěření do její pěstounské péče (v němž se - dle stěžovatele zcela nepravdivě - tvrdí, že o jeho syna nemůže pečovat), ovšem samo napadené usnesení hovoří pouze o kritériu vhodnosti jeho péče o nezletilého T., tedy o posuzování kritéria, které ani právní úprava vůbec nezná. Stěžovatel dále tvrdí, že jakkoli je pravdou, že přechod nezletilého T. do jeho péče bude pro všechny zúčastněné (včetně jeho příbuzných z matčiny strany) samozřejmě obtížný, napadené usnesení se vůbec nezabývá otázkou, kdo způsobil/zavinil, že nezletilý T. stěžovatele fakticky vůbec nezná a že možná stále ani neví, že je stěžovatel jeho otcem. Ze spisu je přitom zřejmé, že toto bylo způsobeno jednáním zesnulé matky, která se po celou dobu života nezletilého T. snažila o otcovská práva stěžovatele připravit, a že v jejím jednání nyní v podstatě pokračují její příbuzní. Výše uvedený postup představuje tedy nejen postup v rozporu se zákonem, nýbrž též zásah do výše uvedených zaručených práv stěžovatele.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
7. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stejné závěry se pak bezpochyby uplatní i proti kasačnímu rozhodnutí městského soudu (krajského soudu) v případech, kdy dovolání k Nejvyššímu soudu není přípustné.
8. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného usnesení městského soudu povinnost obvodního soudu znovu rozhodovat s tím, že obvodní soud bude vázán právním názorem městského soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení [§226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. V případě napadeného usnesení nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení nepřípustná, pročež je nutné ji odmítnout [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního usnesení městského soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
10. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj