ECLI:CZ:US:2018:4.US.3496.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3496/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň - Bory, P. O. Box 335, 306 35 Plzeň - Bory, právně zastoupeného Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou, se sídlem Nerudova 5, 301 00 Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. 2 To 67/2017 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2017 č. j. 3 T 1/2014-1180, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 8. listopadu 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Porušen měl být též čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Dne 12. ledna 2018 zaslala právní zástupkyně stěžovatele "stanovisko" stěžovatele, v němž podrobně pokračuje v polemice s odsuzujícím rozsudkem obecného soudu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 1/2014-864 ze dne 12. ledna 2016 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře pět roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 2 To 16/2016 ze dne 30. května 2016 zamítl. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 4 Tdo 1335/2016-32 odmítnuto, stejně jako ústavní stížnost stěžovatele vedená pod sp. zn. IV. ÚS 4175/2016.
Dne 20. dubna 2017 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Plzni návrh na povolení obnovy řízení. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. května 2017 č. j. 3 T 1/2014-1180 návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl.
Stížnost stěžovatele proti zamítavému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o obnově řízení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. 2 To 67/2017 zamítnuta.
Proti posledním dvěma rozhodnutím obecných soudů, jež návrh na obnovu řízení odsouzeného nepovolily, si stěžovatel podává ústavní stížnost.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť obecné soudy nesprávně vyhodnotily stěžovatelem navržené důkazy, a to konkrétně výpověď svědkyně L. P., jež má být dle názoru stěžovatele novou skutečností, která vyvrací výpověď samotné poškozené J. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že špatně posoudily obsah dopisu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 5. ledna 2017 včetně příloh, neboť tento dle stěžovatele dokazuje, že poškozená J. netrpěla tak závažnými psychickými útrapami, jež se promítly do znaků kvalifikované skutkové podstaty. Obecné soudy prý vadně zhodnotily též e-mailovou korespondenci MUDr. Říhy s obhájkyní stěžovatele a posudek zpracovaný tímto znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie.
Stěžovatel dále nesouhlasí s neprovedením analýzy facebookové korespondence mezi matkou svědkyně P. a poškozenou J. a namítá neprovedení výslechu MUDr. Nejedlové a znalce MUDr. Hrona k otázce posttraumatické stresové poruchy poškozené J.
Stěžovatel poukazuje též na další údajné rozpory v průběhu dokazování, kterými dle jeho názoru trpělo i předchozí trestní řízení, a má za to, že po provedení důkazů v rámci řízení o povolení obnovy řízení vyvstaly ještě zásadnější pochybnosti, než v předchozím trestním stíhání.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu")
a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud připomíná, že účelem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení není přezkoumat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení sp. zn. II. ÚS 1364/10 ze dne 9. 6. 2010 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56].
Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou nově zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených nových důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu původního meritorního rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. V řízení o povolení obnovy řízení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy (již cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn II. ÚS 2445/08).
V posuzované věci stěžovatel uvedl v návrhu na obnovu řízení jako novou skutečnost výslech svědkyně L. P., která se měla vyjádřit k tomu, že poškozená J. po incidentu šla na zábavu a nemohla tedy trpět takovými psychickými následky, jež sama v řízení popisovala. Dále tuto skutečnost chtěl prokázat tím, že si poškozená nevyzvedla předepsané léky, což potvrzuje dopis Všeobecné zdravotní pojišťovny. Stěžovatelem navrhovaný lékařský posudek MUDr. Říhy měl vnést světlo do průběhu skutkového děje a nastínit možné varianty, k nimž mohlo dojít.
Krajský soud v Plzni dovodil, že výpověď svědkyně L. P., učiněná na veřejném zasedání, nepřinesla žádné nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Je totiž evidentní, že v době po předmětném skutku svědkyně poškozenou neviděla, neboť v té době pobývala na Kypru a jediné informace, které měla, získala od své matky, konkrétně z komunikace mezi svou matkou a poškozenou v rámci facebookového profilu své matky.
Ze znaleckého posudku nelze dle závěru Krajského soudu dovodit žádné nové skutečnosti, neboť zpracovatel jen hypoteticky uvádí možné varianty průběhu skutkového děje. Věrohodnost poškozené J. nezpochybňuje ani vyúčtování zdravotní péče Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Krajský soud tedy konstatoval, že nejde o důkazy, jež zakládají důvody pro povolení obnovy řízení. Dále Krajský soud podotýká, že stěžovatel opakuje argumenty uplatněné i v předchozím trestním řízení a že byl uznán vinným na podkladě souhrnu přímých a nepřímých důkazů, jež byly hodnoceny jednotlivě a v souhrnu. Uplatněnými argumenty se soudy již opakovaně zabývaly a výpověď svědkyně P. hodnotí stížnostní soud jako účelový.
Vrchní soud v Praze se se závěrem Krajského soudu v Plzni ztotožnil a též nepovažuje výpověď svědkyně L. P., dopis Všeobecné zdravotní pojišťovny a znalecký posudek za nové skutečnosti, jež by mohly odůvodnit povolení obnovy řízení.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů a nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Ústavní soud uzavírá, že soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, přičemž postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní, takže neshledal důvod je jakkoli přehodnocovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu