ECLI:CZ:US:2018:4.US.353.18.1
sp. zn. IV. ÚS 353/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Hlaváčika, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 23 Cdo 1386/2017-447, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016 č. j. 23 Co 401/2016-377 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. května 2016 č. j. 24 C 242/2012-300, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a MONTAKO s. r. o., sídlem Vodárenská 732, Lobeček, Kralupy nad Vltavou, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přiznání nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny.
2. Tuto svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §239 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který zdůvodnil tím, že "je zcela mimo diskusi, aby bylo kasačnímu orgánu umožněno, rušit (tj. nepoužívat) zákonný předpis tím, že dle logiky ust. §239 nechá dle své konsiderace přezkoumat i rozhodnutí, které je z přezkumu vyloučeno podle §238".
3. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí, s odůvodněním, že je vůči němu vedeno exekuční řízení a že je ohrožena "jeho vyživovací povinnost", oproti tomu vedlejší účastnice je právnická osoba, které nehrozí tzv. druhotná platební neschopnost. Dále stěžovatel uvedl, že uplatňuje náhradu nákladů právního zastoupení.
4. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") bylo uloženo stěžovateli jako žalovanému z titulu jeho ručitelského závazku zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 382 526 Kč s příslušenstvím a dále částku 76 427 Kč z titulu smluvní pokuty s tím, že v rozsahu plnění BUILDING GROUP CZ - EU a. s. na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 10 C 80/2015-12, jenž nabyl právní moci 7. 10. 2015, a plnění (úpadce) Jana Smatany na základě přihlášky pohledávky v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 85 INS 4432/2015, stěžovatelova povinnost zaniká, a dále pak bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 212 314 Kč.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil jen tak, že žalobu zamítl co do části příslušenství a co do části smluvní pokuty (v částce 31 111,40 Kč), jinak jej potvrdil, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 190 883,64 Kč.
6. Proti tomuto rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. s tím, že není přípustné podle §237 o. s. ř. a - v případě rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení smluvní pokuty - podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém základu a na nesprávném právním posouzení a že jsou částečně nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud se dle stěžovatele neřídil svou judikaturou ani judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1461/17. Stěžovatel zmínil skutkové závěry soudů nižších stupňů, konkrétně že mezi vedlejší účastnicí a BUILDING GROUP CZ - EU a. s. (dále jen "dlužník") byla uzavřena Rámcová kupní smlouva ze dne 14. 12. 2010 (dále jen "rámcová smlouva"), jejíž stranou byl on (stěžovatel) jako ručitel. Jde-li o právní účinky rámcové smlouvy ve vztahu k povinnostem z tzv. realizačních smluv, obecné soudy shledaly, že stěžovatel musí nést odpovědnost i za pohledávky za údajně dodané zboží, které nebylo objednáno na základě rámcové smlouvy. Odůvodnil-li Nejvyšší soud odmítnutí dovolání s tím, že nebylo vymezeno "odkazem" na nesprávné právní posouzení, ale skutkové zjištění, dle stěžovatele "bez skutkového tvrzení (správně zjištěného skutkového stavu) nelze tato podřadit pod to které právní ustanovení (právní posouzení)".
8. Stěžovatel dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014 č. j. 32 Cdo 83/2013-515 s tím, že dovolací soud v něm řešil obdobný případ a že se v této věci nechce od svého názoru odchýlit, ačkoliv se "v jiných rozhodnutích uvádí opak". Postup, jakým mělo dojít k uzavírání kupních smluv, má stěžovatel za podstatný, neboť se zaručil pouze za závazky, které měly vzniknout na základě rámcové smlouvy, přičemž "na začátku" nebylo zřejmé, kdy a zda jakékoliv závazky z realizačních smluv vzniknou, jestliže nebyly "jako takové prokázány". V této souvislosti upozornil, že vedlejší účastnice byla v řízení vyzvána, aby předložila seznam objednávek včetně cenových ujednání, což ale neučinila. Přesto soudy vzaly za prokázané, že k uzavření kupních smluv a dodání zboží došlo. Dle stěžovatele, odkazujícího na zásadu materiální pravdy, není "normálním postupem", aby obecné soudy uzavřely, že nejsou-li objednávky, postačí jen předložená faktura, neboť nelze bez dalšího dospět k závěru, že byly realizovány na základě rámcové smlouvy. Objednávkový list z 14. 12. 2010 výslovně určoval, kdo bude za odběratele objednávat zboží, žádný ze soudů tento důkaz nechtěl provést. Dovolací soud pochybil, když uvedl, že vada řízení v podobě nesplněných výzev není způsobilá založit řádný dovolací důvod. Stěžovatel upozornil na to, že čtyři faktury byly co do dodaného množství identické se čtyřmi dodacími listy, které vystavila společnost Delfy s. r. o. vedlejší účastnici ještě před uzavřením rámcové smlouvy.
9. Dále stěžovatel namítl, že dlužníkovi nebyla dána možnost splnit svůj dluh, přičemž vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že žaloba má funkci výzvy k zaplacení. Z okolností stěžovatel vyvodil i to, že mezi vedlejší účastnicí a dlužníkem mohlo jít o předstírané obchodní vztahy, namítl, že soudy nereflektovaly, že neměl možnost kontrolovat výši dluhu. Uzavřel-li pak uvedený soud, že nevyvrátil existenci dluhu uznaného dlužníkem (§323 odst. 1 obchodního zákoníku), stěžovatel upozornil, že požadoval, aby vedlejší účastnice předložila objednávkové listy v souladu se vzorem ze dne 14. 12. 2010, protože některé faktury byly shodné s objednávkovými listy třetí společnosti, a také výkaz o dodávkách. Jeho obrana však nebyla vyslyšena, čímž prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud neřešil jeho námitku, že ručení nutno posuzovat podle předpisů, jež jsou pro něj jako spotřebitele příznivější, tj. podle občanského zákoníku, konkrétně podle §548 odst. 3, přičemž upozornil, že s uznáním dluhu nevyslovil souhlas. Nejvyšší soud sice poukázal na usnesení ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, přehlédl však, že ručení je svého druhu smlouva, a proto nutno použít §262 odst. 4 obchodního zákoníku.
10. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu i to, že se nezabýval jeho námitkou týkající se neplatnosti úroků z prodlení ve vztahu ke spotřebiteli a že se nechce odchýlit od své judikatury, konkrétně od již zmíněného rozsudku č. j. 32 Cdo 83/2013-515, v němž řešil obdobný případ "naprosto nehorázné konstrukce smluvní pokuty, která je progresivního charakteru", a změnit tak své rozhodování "o dvojité advokátní odměně stále stejnému advokátovi" (z žaloby a smluvních pokut).
11. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytkl, že ač vedlejší účastnice vzala žalobu zčásti zpět (co do výše 17 500,80 Kč z titulu smluvní pokuty), nepromítly tuto skutečnost do nákladů řízení, stejně tak nepřihlédly k tomu, že na případnou smluvní pokutu z částky 182 477 Kč, jak bylo výše zmíněno, neměla vedlejší účastnice ke dni podání žaloby nárok. Nejvyšší soud měl dle stěžovatele pochybit, když nevzal v úvahu jeho obranu, že mu nebylo umožněno prokázat, že zboží nebylo nikdy dodáno, nezabýval se jeho námitkami a omezil se na konstatování, že polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Znovu upozornil, že tyto soudy se s jeho důkazními návrhy nevypořádaly.
12. Následně stěžovatel ve vztahu k jednotlivým pohledávkám vedlejší účastnice, plynoucím z konkrétních faktur, zopakoval, příp. rozvinul své dosavadní námitky. Sjednanou smluvní pokutu stěžovatel označil za "paušalizovanou náhradu nákladů řízení", přičemž namítl, že skutečnost, že někdo využije práva uplatnit u dlužníka své pohledávky, "není korelující povinností dlužníka". Nejvyšší soud měl dle stěžovatele v případě smluvní pokuty "zneužít výklad" §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť vedlejší účastnice vzala žalobu zčásti zpět a zčásti ji zamítl odvolací soud. Z dikce tohoto ustanovení má plynout, že jde o předmět řízení, tj. předmět, který je součástí žalobního návrhu, a byl-li rozdělen na jednotlivá plnění, nemá to dle stěžovatele žádný význam.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, doslovně reprodukuje svou argumentaci, kterou v průběhu soudního řízení uplatnil, a v návaznosti na to polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů (viz výše sub II). Z porovnání odůvodnění napadených rozhodnutí, a obsahu ústavní stížnosti, je přitom patrno, že stěžovatel prakticky jen opakuje námitky, které v soudním řízení vznesl a s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly.
17. Směřuje-li ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu (a domáhá-li se stěžovatel v této souvislosti zrušení §239 o. s. ř.), z §241a odst. 1 o. s. ř. jednoznačně plyne, že v dovolacím řízení lze uplatnit pouze námitku nesprávného právního posouzení, námitky skutkové povahy jsou v dovolacím řízení irelevantní (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). Jde-li o (některé) vady řízení, ty sice uplatnit lze, ale dovolací soud k nim může přihlédnout pouze v případě, že je splněna podmínka ustanovení §242 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tedy v případě přípustného dovolání. K tomu možno doplnit, že v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu a vedením řízení mohou vyvstat otázky procesního práva, které je však třeba v dovolání uplatnit způsobem stanoveným v §241a odst. 2 a 3 ve spojení s §237 o. s. ř. Vytýká-li tedy stěžovatel Nejvyššímu soudu, že se (věcně) nezabýval jeho námitkami týkajícími se skutkového stavu zjištěného městským soudem, a z tvrzených pochybení vyvozoval nesprávné právní posouzení, daný postup je zcela v intencích dané procesní úpravy, neboť přezkum právních závěrů je podmíněn přezkumem závěrů skutkových, k němuž však dovolací soud oprávněn není. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, nemohl se Nejvyšší soud zabývat ani namítanými vadami řízení. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že k otázce obsahových náležitostí dovolání a mezí přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím v civilním řízení existuje poměrně rozsáhlá judikatura, která je dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz.
18. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas také s tím, že Nejvyšší soud shledal zčásti jeho dovolání nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem ani v tomto ohledu žádné pochybení na straně uvedeného soudu zjištěno nebylo. Stěžovatel argumentuje tím, že došlo k "rozdělení" žalované částky, tato okolnost však, jak plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež byla shledána Ústavním soudem za ústavně konformní, nijak podstatná není, neboť předmětem řízení byly dva různé nároky, přičemž přípustnost dovolání by bylo nutno posuzovat ve vztahu ke každému z nich, i kdyby o nich bylo rozhodnuto jediným výrokem [viz např. bod 14 nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75)].
19. Další stěžovatelova námitka spočívá (zřejmě) v tom, že o jeho dovolání neměli rozhodovat členové senátu, jež předtím rozhodovali věc vedenou sp. zn.
23 Cdo 83/2013-515, protože byli na výsledku "osobně zainteresováni". Domáhá-li se stěžovatel z tohoto důvodu zrušení §239 o. s. ř., není Ústavnímu soudu z ústavní stížnosti vůbec zřejmé, jak toto ustanovení, jež určuje pouze, kdo má posuzovat přípustnost dovolání, tedy že tímto orgánem je právě dovolací soud, a nikoliv třeba soud prvního stupně, souvisí s problémem, který stěžovatel předestřel. Domnívá-li se snad stěžovatel, že se tak vytváří prostor pro nerespektování příslušné právní úpravy ze strany Nejvyššího soudu, něco takového lze vyvodit jen sotva. A považuje-li stěžovatel snad členy senátu za nějakým způsobem podjaté, pak Ústavní soud poukazuje na §14 odst. 4 o. s. ř.
20. S výše uvedeným úzce souvisí další stěžovatelova námitka, že se měl Nejvyšší soud od rozsudku vydaného v uvedené věci odchýlit. V podstatě jde o to, zda tento soud postupoval ústavně konformně, když neshledal dovolání z hlediska §237 o. s. ř. přípustným. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Zda je tento předpoklad naplněn, je věcí uvážení Nejvyššího soudu, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by takové uvážení neslo známky libovůle v soudním rozhodování. V této souvislosti je třeba vzít ale na zřetel, že pro odchýlení se od své předchozí judikatury musí existovat dostatečně "silné důvody" [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.) či nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)].
21. I z toho je zřejmé, že samotná polemika s tím, jak Nejvyšší soud (v rámci posuzování otázky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.) interpretoval a aplikoval tzv. podústavní právo (konkrétně §261 odst. 4, §306 odst. 1 a §323 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku), opodstatněnost ústavní stížnosti není s to založit. To stejné platí, argumentoval-li stěžovatel tím, že k dané problematice (např. tzv. rámcových smluv) existují také nějaká další, avšak "opačná" rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by bylo zřejmé, o jaká rozhodnutí konkrétně jde, resp. zda byla vydána ve skutkově a právně totožné, popř. srovnatelné věci. Možno dodat, že stěžovatel sice argumentuje i tím, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkami, jak je ale patrno z napadeného usnesení, uvedený soud se relevantními (tj. právními) námitkami, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti (ať již jde o otázku "předčasnosti" žaloby, určitosti či závaznosti ručitelského prohlášení nebo právního režimu ručitelského závazku), zabýval a dostatečně vypořádal.
22. Stěžovatel rovněž napadá správnost či úplnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, přičemž namítá, že neprovedly jím navržené důkazy. Ústavní soud musí připomenout, že hodnocení důkazů je zcela věcí soudů obecných, do kterého tento soud nemůže zasahovat ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Obdobně nelze z principů "spravedlivého" procesu vyvodit nějakou obecnou povinnost soudu provést ten který důkaz, jak účastník řízení navrhuje [k vadám tzv. důkazního řízení viz např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti odmítá, že by vedlejší účastnici vznikly vůči dlužníkovi nějaké pohledávky spadající pod rámcovou smlouvu, za něž se zaručil, a tvrdí, že by vyvrátil domněnku existence závazku dlužníka, jež plyne z jeho uznání podle ustanovení §323 odst. 1 věty první, odst. 3 obchodního zákoníku, ale že mu to nebylo umožněno, když soudy nižších stupňů "opomenuly" jeho důkazní návrhy.
23. Jak ale patrno z odůvodnění soudních rozhodnutí, o tzv. opomenuté důkazy nešlo, protože se obecné soudy s příslušnými návrhy náležitě vypořádaly, když konstatovaly, že buď tyto důkazy nejsou s to prokázat či vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo že naopak v řízení bylo prokázáno, že k plněním vedlejší účastnice, jež stěžovatel zpochybňuje, došlo (což činí stěžovatelovu argumentaci §548 odst. 3 občanského zákoníku bezpředmětnou), a tedy že další dokazování je nadbytečné. Z hlediska ústavnosti nelze mít ani výhrady k samotnému hodnocení důkazů, neboť to bylo provedeno, jak patrno z odůvodnění napadených rozsudků, podrobně a pečlivě, přičemž byly dostatečně vypořádány všechny podstatné stěžovatelovy argumenty. Jestliže je stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti, pro stručnost postačí na závěry soudů nižších stupňů odkázat. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že k námitkám, které nebyly uplatněny v průběhu soudního řízení, ač uplatněny být mohly, nebylo možné přihlédnout, neboť v této části je ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
24. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
25. Návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu, kterým se stěžovatel domáhal zrušení §239 o. s. ř., jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, což platí i pro návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze stěžovateli uhradit náklady právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu (a ani přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu