ECLI:CZ:US:2018:4.US.3706.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3706/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Stanislava Toulce, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, č. j. 23 Cdo 1728/2018-486, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Bytového družstva obyvatel domu Lucemburská 49/1570 v likvidaci se sídlem v Praze 3, Lucemburská 49/1570, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2018, č. j. 23 Cdo 1728/201/-486, dovolání stěžovatele, které směřovalo proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, č. j. 4 Cmo 197/2017-169. Nejvyšší soud nepřijal argumentaci stěžovatele, který se domáhal vyřešení "nové" otázky procesního práva, týkající se konkrétně aplikace ustanovení §9 odst. 1 a 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen poplatkový zákon). Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelem položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže je postup soudu v dovolatelem popsané situaci přímo řešen zákonem (§9 poplatkového zákona), který výslovně upravuje následky nezaplacení poplatku.
Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel brojí včas podanou ústavní stížností; namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Uvedené právo měl porušit především soud I. stupně, který nepoučil stěžovatele, že postupuje podle zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném až od 1. 10. 2017, a naopak upozornil stěžovatele, že pokud má za to, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku, může podat návrh, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to i se zpětnou účinností.
Podle stěžovatele je tedy zjevné, že soud I. stupně původně věc posoudil tak, že řízení bylo zahájeno podle zák. č. 549/1991 Sb., ve znění účinném v roce 2007, a v souladu s tím byl na výzvu na zaplacení soudního poplatku stěžovatel oprávněn podat žádost o osvobození i se zpětnou účinností, a rozhodně tak byl oprávněn učinit v odvolací lhůtě proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, což také provedl.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívalo, stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně, na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a dovolání stěžovatele bylo podle něj přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázka procesního práva měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než ji vyřešil Nejvyšší soud, který dovolání neměl odmítnout.
S argumentací stěžovatele, která je do značné míry nejasná, se Ústavní soud neztotožňuje. Nejvyšší soud napadené usnesení přesvědčivě odůvodnil a vysvětlil, z jakého důvodu považuje dovoláním napadené usnesení za správné a proč nepovažuje stěžovatelem položenou otázku za způsobilou založit přípustnost dovolání. Na odůvodnění usnesení dovolacího soudu lze ve stručnosti odkázat a Ústavní soud nenašel jediný důvod, proč by je měl rušit. Ústavní právo na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
V tomto případě bylo uvedené právo zachováno, a proto Ústavní soud stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu