ECLI:CZ:US:2018:4.US.3751.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3751/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o stížnosti stěžovatelky RENCAR PRAHA, a. s., se sídlem Praha 8, Rohanské nábřeží 678/25, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13-15, v substituci Mgr. Ladislavem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13-15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017 č. j. 17 Co 310/2017-319 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 7. 2017 č. j. 9 C 394/2016-234, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, IČ: 00005886, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 30. 11. 2017 RENCAR PRAHA, a. s. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci předběžného opatření bylo porušeno ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právo na ochranu dobré víry a princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a tato rozhodnutí (z nichž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017 stěžovatelka v petitu zřejmě nesprávně označila jako č. j. 17 Co 308/2017-319) zrušil.
Stěžovatelka dále požádala, aby její ústavní stížnost byla posouzena jako naléhavá a aby byla projednána přednostně ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Mezi žalobkyní a Dopravním podnikem hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze (dále jen "žalovaný") probíhá civilní spor, v němž se žalobkyně žalobou podanou dne 27. 9. 2016 domáhá určení platnosti smlouvy o pronájmu ploch pro reklamní činnost ze dne 31. 1. 1997, ve znění pozdějších dodatků, případně určení existence platného závazkového vztahu mezi účastníky, a určení neplatnosti výpovědi smlouvy o pronájmu ploch pro reklamní činnost, dané žalovaným dopisem ze dne 30. 3. 2016.
Dne 28. 6. 2017 podala žalobkyně návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo žalovanému dočasně zakázáno přenechat třetí osobě, odlišné od žalobce a od společnosti BigBoard Praha, a. s., do užívání za účelem jejich reklamního využití reklamní plochy na autobusech specifikovaných evidenčním číslem žalovaného a registrační značkou.
Dne 3. 7. 2017 usnesením č. j. 9 C 394/2016-234 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření zamítl (výrok I) a rozhodl o vrácení jistoty ve výši 100 000 Kč žalobkyni (výrok II). Obvodní soud dospěl k závěru, že předběžné opatření nesplňuje požadavek přiměřenosti navržené úpravy poměrů, když bez toho, že by k této otázce mohlo být vedeno řádné dokazování, zajišťuje žalobci do budoucna exkluzivitu v umísťování reklamy na části autobusů ve vlastnictví žalovaného. Takový požadavek nemá podle obvodního soudu povahu zatímní úpravy a zjevně překračuje účel předběžného opatření.
Dne 18. 9. 2017 usnesením č. j. 17 Co 310/2017-319 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného usnesení obvodního soudu ze dne 3. 7. 2017 č. j. 9 C 394/2016-234 ve výroku I potvrdil, ve výroku II zrušil, a v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně nedoložila přílohu č. 1 Konsolidovaného znění smlouvy o pronájmu ploch pro reklamní činnost v aktualizovaném znění, v důsledku čehož skutečnost, že autobusy označené žalobkyní v návrhu na vydání předběžného opatření jsou předmětem právního (smluvního) vztahu mezi účastníky, náležitě osvědčena nebyla. Za této situace se navrhované předběžné opatření vymyká povaze a účelu předběžných opatření, neboť směřuje k úpravě faktických vztahů účastníků. Podle odvolacího soudu nebyla dána ani naléhavost potřeby navrhované zatímní úpravy faktických vztahů mezi účastníky, zejména když žalobkyně ani netvrdí, že by mu žalovaný bránil v reklamním využití všech specifikovaných autobusů a současně není známo, kolik celkem a které konkrétní autobusy žalovaného, které jsou již předmětem Konsolidovaného znění smlouvy o pronájmu ploch pro reklamní činnost, hodlá žalovaný přenechat do užívání třetí osobě odlišné od žalobkyně, případně které hodlá žalovaný reklamně využívat sám.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně shrnula podstatné skutkové okolnosti a dále tvrdila, že napadená rozhodnutí jsou projevem nepřípustného přepjatého formalismu obecných soudů, rozporného s doktrínou materiálního právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatelka konkretizovala smluvní vztahy s žalovaným a vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro poskytnutí ochrany vydáním požadovaného předběžného opatření. Na rozdíl od obecných soudů byla toho názoru, že dostatečně osvědčila svůj nárok a že prokázala potřebu zatímně upravit poměry účastníků; stěžovatelka podrobně polemizovala se závěry obsaženými v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti výroku II usnesení obvodního soudu ze dne 3. 7. 2017 č. j. 9 C 394/2016-234 a proti zrušující části výroku usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2017 č. j. 17 Co 310/2017-319, nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, neboť v této části nejde o rozhodnutí konečné a v této části bude znovu rozhodovat obvodní soud.
Ve zbývající části jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
K podmínkám řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o předběžném opatření v civilním řízení Ústavní soud standardně připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Jinak řečeno, s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v civilním procesu např. základní právo na pokojné užívání majetku), lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo v meritu věci s konečnou platností rozhodnuto, což lze vztáhnout i na případ stěžovatelky. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") v rozsudku ze dne 12. 1. 2012 ve věci Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., proti České republice (stížnosti č. 12266/07, 40066/07, 36038/09 a 47155/09), (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, též na http://portal.justice.cz/ - kancelář vládního zmocněnce, a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 3/2013, str. 214) uvedl - s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě (stížnost č. 17056/06) - že některými předběžnými opatřeními může být porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy. Musí však jít o předběžné opatření vydané ve věci, v níž je rozhodováno o "občanských právech a závazcích" v autonomním významu tohoto pojmu podle článku 6 Úmluvy, a dále je nutno podrobně zkoumat povahu předběžného opatření, jeho cíl, účel a dopad na předmětné právo.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že obvodní soud i odvolací soud rozhodly nesprávně, dospěly-li k závěru, že v projednávané civilní věci nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření po zahájení řízení, obsažené v ustanoveních §75c odst. 1 a §102 o. s. ř., zejména pokud jde o potřebu zatímně upravit poměry účastníků řízení. Jinak řečeno, podle stěžovatelky řízení před obvodním soudem a odvolacím soudem nebylo spravedlivé, neboť podmínky pro vydání předběžného opatření byly těmito soudy nesprávně právně posouzeny, v důsledku čehož mělo být protiústavně zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud je toho názoru, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu splňují výše uvedené požadavky "omezeného testu ústavnosti", neboť byla vydána příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které odvolací soud odvoláním napadené usnesení nalézacího soudu potvrdil, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Ústavní soud též připomíná, že prověřování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle §75c odst. 1 a §102 o. s. ř. bylo především povinností obvodního soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí žádným protiústavním deficitem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by shledal podmínky pro její projednání jako věci naléhavé podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu