ECLI:CZ:US:2018:4.US.3793.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3793/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jiřího Šulce, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2017 č. j. 21 Co 359/2017-65, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1. Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2. České republiky - Ministerstva dopravy se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se Jiří Šulc (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí, které, podle jeho názoru, porušilo jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 129/2010, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Žalobce se žalobou, podanou v roce 2010, domáhal po žalovaném, označeném v žalobě chybně jako "Ministerstvo dopravy a silničního hospodářství", zaplacení částky 60 000,- Kč jako náhrady škody. Obvodní soud vyzval žalobce k odstranění vad žaloby a poté žalobce opravil označení žalovaného; následně (rovněž na základě výzvy soudu) doložil žalobce plnou moc k zastupování žalobce v předmětném řízení (č. l. 9-10 soudního spisu). Po další výzvě soudu advokát žalobce doplnil podanou žalobu tak, že se jí domáhá zaplacení výše uvedené částky "jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty".
Usnesením ze dne 28. 3. 2017 č. j. 15 C 129/2010-45 obvodní soud žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky výzvy a žaloba tak není způsobilá projednání. Toto usnesení bylo doručeno do datové schránky advokáta stěžovatele dne 28. 3. 2017. Na č. l. 48-49 soudního spisu je založeno sdělení právního zástupce žalobce, označené jako "odůvodnění odvolání", v němž je odkazováno na "odvolání, které podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 13. 4. 2017 proti rozhodnutí soudu č. j. 15 C 129/2010-45 ze dne 28. 3. 2017". Tato listina nese razítko "došlo e-mailem", bez uvedení data.
Usnesením ze dne 8. 8. 2017 č. j. 15 C 129/2010-52 obvodní soud odvolání žalobce ze dne 28. 5. 2017 proti odmítavému usnesení jako opožděné odmítl, neboť lhůta k podání odvolání uplynula již dne 13. 4. 2017. Obvodní soud zdůraznil, že žalobcem tvrzené "odvolání ze dne 13. 4. 2017" nebylo soudu doručeno.
Citované usnesení obvodního soudu ze dne 8. 8. 2017 bylo advokátovi JUDr. Vlasákovi doručeno do datové schránky dne 16. 8. 2017. Na čl. 54-55 soudního spisu jsou založeny přílohy, zaslané obvodnímu soudu žalobcem prostřednictvím advokáta JUDr. Vlasáka s razítkem "došlo e-mailem", označené jako odvolání doručené dne 13. 4. 2017, s potvrzením o doručení podání s běžným číslem 22511/2017 s uvedením, že v obálce se nenacházel žádný dokument - příloha. Tomu odpovídá e-mail z podatelny Obvodního soudu pro Prahu 1, zaslaný JUDr. Vlasákovi se sdělením, že "podání nebylo možné připojit ke spisové značce sp. zn. 15 C 162/2011, neboť nejsou přiloženy žádné přílohy a není tedy co přikládat" (č. l. 60).
Proti usnesení obvodního soudu ze dne 8. 8. 2017 podal žalobce odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud") usnesením ze dne 25. 9. 2017 č. j. 21 Co 359/2017-65 tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění odvolací soud mimo jiné uvedl, že advokát žalobce doručil e-mailem soudu prvního stupně dne 13. 4. 2017 e-mail bez příloh. O tom byl JUDr. Vlasák informován podatelnou soudu. Na tuto informaci advokát žalobce nereagoval. Teprve dne 28. 5. 2017 zaslal právní zástupce žalobce e-mailem podání, nazvané jako "odůvodnění odvolání". Listinu označenou jako "Odvolání ze dne 13. 4. 2017" doručil právní zástupce obvodnímu soudu až s odvoláním dne 31. 8. 2017.
III.
Stěžovatel ve velmi kusém odůvodnění ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že odvolání proti usnesení obvodního soudu podával v elektronické podobě, podepsané způsobem, se kterým zvláštní právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu.
Podle jeho tvrzení bylo podání obsaženo v samotné zprávě a nebylo proto nutné přikládat žádné přílohy. Takovým způsobem údajně právní zástupce stěžovatele komunikuje se všemi soudy ve všech případech, kdy jde o krátká a jednoduchá sdělení. Potvrzení podatelny soudu považuje stěžovatel za důkaz doručení svého podání, neboť v opačném případě by prý podatelna soudu neměla důvod na jeho podání reagovat.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení občanskoprávního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" bývá stižen protiústavní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud v posuzované věci přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež jeho vydání předcházelo a žádnou protiústavní vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se náležitě vypořádal bezezbytku s odvolacími námitkami stěžovatele.
Nad rámec řečeného lze uvést, že žalobce, resp. jeho právní zástupce postupovali v průběhu řízení liknavě a nekorektně (vždy odstraňovali vady návrhu a plné moci až na základě písemné výzvy soudu) a náležitě nereagovali na informace podatelny soudu o doručení neúplného podání ze dne 13. 4. 2017. Přitom signalizované pochybení bylo možno snadno napravit, např. cestou návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Žalobce nedbal náležitě na dodržení právní zásady vigilantibus iura ("nechť každý si střeží svá práva"), jež patří ke klasickým zásadám civilního procesu.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu