ECLI:CZ:US:2018:4.US.383.18.1
sp. zn. IV. ÚS 383/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Miroslavem Ambrožem, advokátem se sídlem v Jihlavě, tř. Legionářů 2813/10, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 11. 2017 č. j. 54 Co 251/2017-99 a proti výroku I usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 6. 2017 č. j. 2 EXE 1049/2016-79, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Tesco Stores ČR a. s., se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, bez právního zastoupení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 29. 1. 2018, doplněné podáním ze dne 15. 2. 2018, Ing. Miroslav Šebesta (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, resp. jejich část, vydaná v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Pověřením ze dne 17. 3. 2016 č. j. 2 EXE 1049/2016-19 Okresní soud v Jihlavě (dále jen "exekuční soud") - podle svého rozsudku ze dne 5. 3. 2014 č. j. 12 C 170/2010-158, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015 č. j. 49 Co 158/2014-200 - nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné Tesco Stores ČR a. s., se sídlem v Praze, na náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč, a také k uspokojení nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Podáním ze dne 6. 5. 2016 povinný navrhl zastavení exekuce.
Dne 29. 6. 2017 usnesením č. j. 2 EXE 1049/2016-79 exekuční soud návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Podle exekučního soudu povinný ve svém návrhu uvedl pouze tvrzení, která mají zpochybnit věcnou správnost exekučního titulu. V rámci exekučního řízení však soud věcnou správnost exekučního titulu (včetně postupu orgánu, který exekuční titul vydal) přezkoumávat nesmí, obsahem rozhodnutí je vázán a je povinen z něj vycházet. Vznesené námitky povinného, který se neztotožnil s pravomocným rozhodnutím jeho věci, jsou irelevantní.
Dne 2. 11. 2017 usnesením č. j. 54 Co 251/2017-99 Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 2 EXE 1049/2016-79 v napadeném výroku I potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry exekučního soudu ohledně nemožnosti přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a uvedl, že v odvolání povinný v podstatě pouze opakuje námitky vznesené již v návrhu na zastavení exekuce. K námitce povinného, že v řízení nebyl zastoupen advokátem, odvolací soud poznamenal, že exekuční soud se žádostí povinného o ustanovení zástupce z řad advokátů řádně zabýval a o jeho návrhu na zastavení exekuce rozhodl až poté, co byla tato žádost pravomocně zamítnuta.
Povinný následně se svými výhradami proti zamítnutí žádosti neuspěl ani u Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl usnesením ze dne 11. 4. 2017 č. j. 20 Cdo 1402/2017-69, ani u Ústavního soudu, který odmítl stížnost povinného usnesením ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1962/17.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na projednání věci v jeho přítomnosti zakotvených v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítl, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu k rozhodování o osvobození od soudního poplatku, a že odvolací soud dne 31. 10. 2017 jednal v jeho nepřítomnosti, neboť jednání přesunul ze 14:00 hod. na 14:40 hod. "bez odpovídajícího vysvětlení poskytnutého stěžovateli."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Jak bylo výše již uvedeno, ve věci stěžovatele již bylo pravomocně rozhodnuto výše uvedenými rozsudky ze dne 5. 3. 2014 a ze dne 7. 10. 2015. Jelikož ústavní stížnost proti těmto konečným rozhodnutím ve věci nesměřuje, Ústavní soud připomíná, že jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího (nemeritorního) rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem toliko za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých nemeritorních rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, resp. i když ve věci bylo již s konečnou platností rozhodnuto (jak tomu je nyní v případě stěžovatele).
Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je tudíž specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána v exekučním řízení, ve kterém - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu, vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci. Právo na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást civilního procesu pro účely hlavy páté Listiny resp. článku 6 Úmluvy. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda nemeritorní rozhodnutí, v projednávaném případě o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které exekuční soud návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce zamítl výrokem I usnesení exekučního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 2 EXE 1049/2016-79, jsou přehledně a srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím potvrzujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2017 č. j. 54 Co 251/2017-99, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry exekučního soudu a soudu odvolacího při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly. Námitky stěžovatelem vznesené z valné části nesměřují proti v ústavní stížností napadeným rozhodnutím, a stěžovatelem mohly a měly být uplatněny samostatně, tj. ve vztahu k předcházejícím meritorním soudním rozhodnutím.
Exekuční soud i odvolací soud svá ústavní stížností napadená rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnily. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry těchto soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem tím, že dne 31. 10. 2017 odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, neboť jednání přesunul ze 14:00 hod. na 14:40 hod. "bez odpovídajícího vysvětlení poskytnutého stěžovateli", Ústavní soud uvádí, že s ohledem na požadavek efektivní účasti stěžovatele na řízení a na předmět řízení před odvolacím soudem, tento případný nedostatek nemůže mít vliv na celkovou spravedlivost řízení a tudíž ani nemůže být důvodem pro kasaci stěžovaného rozhodnutí odvolacího soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu