ECLI:CZ:US:2018:4.US.398.18.1
sp. zn. IV. ÚS 398/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Václava Sedláčka, právně zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem Bratislavská 25, Hustopeče, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2018 č. j. 20 Cdo 5034/2017-273, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017 č. j. 26 Co 84/2016-236 a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 Nc 2345/2002-215, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a za účasti Ing. Zdeňka Járy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. ledna 2018, který byl posléze doplněn podáním právní zástupkyně stěžovatele a toto doplnění je možné považovat za návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "povinný") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel dále namítá i porušení jeho práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny.
K doplnění ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 29. března 2018 Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebylo zasláno právní zástupkyní stěžovatele. S ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem je třeba trvat na tom, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. O tomto smyslu povinného právního zastoupení byl stěžovatel poučen již výzvou k odstranění vad podání ze dne 7. února 2018.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Břeclavi (dále též "okresní soud") zamítnul usnesením ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 15 Nc 2345/2002-215 návrh povinného na zastavení exekuce vedené u tohoto okresního soudu pod sp. zn. 15 Nc 2345/2002 ve znění jeho posledního doplnění ze dne 13. července 2012. Námitku promlčení vznesenou povinným neshledal okresní soud důvodnou, přičemž se opřel o závěry, k nimž dospěly soudy v nalézacím řízení (rozsudek okresního soudu ze dne 4. března 1999 č. j. 4 C 454/97-29 ve znění opravného usnesení okresního soudu ze dne 21. 4. 1999 č. j. 4 C 454/97-37 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2001 č. j. 28 Co 270/99-56).
Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením ze dne 23. června 2017 č. j. 26 Co 84/2016-236 potvrdil usnesení okresního soudu a vypořádal se s námitkami povinného.
Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 11. ledna 2018 č. j. 20 Cdo 5034/2017-273 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm stěžovatel nevymezil podmínky přípustnosti dovolání.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem a s rozhodnutími obecných soudů, které měly vybočit ze zákonných standardů a porušily jeho právo na soudní ochranu.
Stěžovatel má za to, že se soudy musí vypořádat se všemi skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, pokud mají vztah k projednávané věci. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy s těmito skutečnostmi nevypořádaly dostatečně a tím způsobily, že řízení trpělo zásadními vadami.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím obecných soudů návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Napadené usnesení dovolacího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může ovšem Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním totiž nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To ovšem nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, a to tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Nutno přitom zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem dovolacího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda dovolací soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.
V posuzované věci bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto z toho důvodu, že stěžovatel nevymezil řádně podmínky přípustnosti dovolání. Tento závěr dovolacího soudu je patřičně odůvodněn a je ústavně konformní. Přístup k dovolacímu soudu tedy stěžovateli nebyl protiústavně odepřen.
Za stavu, kdy stěžovatel nepodal řádné a projednatelné dovolání, nelze než konstatovat, že jeho ústavní stížnost je v rozsahu směřujícím proti usnesení okresního a krajského soudu nepřípustná. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti je totiž splněna zásadně pouze tehdy, vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn nejen v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť dovolání stěžovatele neobsahovalo žádný způsobilý dovolací důvod. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění stanoviska pléna, podle jehož právních vět platí, že "1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání ... porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů" (viz Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.).
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; v rozsahu směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Okresního soudu v Břeclavi pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu