ECLI:CZ:US:2018:4.US.4034.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4034/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Hanou Dejmkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2017, č. j. 30 Cdo 506/2017-61, Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2016, č. j. 44 Co 390/2016-37, a Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2016, č. j. 71 C 1/2016-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byl zkrácen ve svých právech zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výše uvedenými usneseními Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení, Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal obnovy řízení o své nedobrovolné hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Brno, k níž byl převzat dne 11. června 2013. Dne 13. června 2013 bylo zahájeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 71 L 1403/2013 tzv. detenční řízení (řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče); následujícího dne mu byl ustanoven opatrovník a stěžovatel byl vyslechnut. Podle stěžovatele neobstojí závěr Městského soudu v Brně, který nesprávně zamítl jeho žalobu s tím, že nyní navržené důkazy mohl uplatnit již v době prvního řízení, aniž přitom soud zohlednil skutečnost, že stěžovatel nebyl řádně poučen a pro vysoký věk, zdravotní stav, neznalost práva i aplikovaná farmaka nebyl způsobilý hájit svá práva - tím spíše, byl-li ustanovený opatrovník po celou dobu detenčního řízení nečinný (k tomu odkázal například na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14). Stěžovatel nesouhlasí s odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že v původním řízení nebylo meritorně rozhodnuto, protože byl z nemocnice propuštěn již dne 21. černa 2013, tedy ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně. Krajský soud se pak nezabýval tvrzenými důvody zmatečnosti rozhodnutí, a proto se s odvoláním zcela nevypořádal; obdobně pak se Nejvyšší soud v napadeném usnesení omezil pouze na konstatování nepřípustnosti dovolání, aniž by se důkladně a věcně zabýval jeho dovolacími námitkami.
Z písemností předložených stěžovatelem, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014, č. j. 30 Cdo 685/2014-51, které je přílohou dřívějšího podání stěžovatele, vedeného pod sp. zn. II. ÚS 1613/14, se podává, že stěžovatel byl hospitalizován poté, co ohrožoval sebe i své okolí zbraní, ač přímo nejevil známky duševní choroby. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2013, č. j. 71 L 1402/2013-16, bylo řízení zastaveno, protože stěžovatel byl z nemocnice propuštěn 21. června 2013. Další hospitalizace stěžovatele od 25. června do 11 července 2013 již měla proběhnout s jeho souhlasem. Stěžovatel měl být znovu hospitalizován 16. září 2015 a Městský soud v Brně o vyslovení přípustnosti držení v ústavu rozhodoval pod sp. zn. 71 L 1735/2015; v této věci byla dne 11. února 2016 vyslechnuta jeho manželka, která měla vypovědět, že nikdy neměla obavy ze stěžovatelovy agresivity. Tuto výpověď považoval stěžovatel za novum, které nebylo v původním řízení ve věci sp. zn. 71 L 1402/2013 k dispozici, a proto navrhl obnovu řízení z roku 2013.
Všechny výše uvedené okolnosti byly soudům při řízení o návrhu na povolení obnovy známy a především odvolací soud se jimi důkladně zabýval. Konstatoval například, že stěžovateli nic nebránilo navrhnout soudu výpověď své manželky bezprostředně poté, co byl z nemocnice propuštěn, případně během dalších tří měsíců (§233 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud v Brně především poukázal na skutečnost, že žaloba na obnovu řízení je mimořádný opravný prostředek uřčený k přezkumu rozhodnutí ve věci samé, které však v projednávané věci nebylo vydáno; tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není povolán k celkovému přezkumu napadených rozhodnutí, ale k posouzení, zda v dané věci nebylo porušeno zaručené základní právo nebo svoboda; v projednávané věci Ústavní soud nic takového nezjistil a sdílí závěry obecných soudů. Právo na spravedlivý proces nezajištuje účastníkovi řízení úspěch v jeho věci, ale zaručuje mu, že řízení proběhne podle předem zákonem stanovených pravidel, což se v projednávané věci stalo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu