ECLI:CZ:US:2018:4.US.4102.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4102/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Břetislava Hutárka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem v Litvínově, Janáčkova 317, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017 č. j. 9 As 46/2017-40, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2017 č. j. 15 A 93/2014-113 a proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 2. 12. 2014 č. j. 4013/ZPZ/2014-4, JID 164098/2014/KUUK, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu, 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3. Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Kadaň, se sídlem Mírové náměstí 1, 432 01 Kadaň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 21. 12. 2017 Ing. Břetislav Hutárek (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení ve věci pokuty za porušení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o myslivosti").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 5. 9. 2014 rozhodnutím č. j. MUKK/31560/2014 Městský úřad Kadaň, odbor životního prostředí (dále jen "správní orgán") podle §64 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti uložil Ing. Břetislavu Hutárkovi jako uživateli honitby Mašťov pokutu ve výši 5 000 Kč za porušení §3 odst. 2 cit. zákona, jehož se dopustil tím, že v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistil v uvedené honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, určeným v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby ze dne 23. 6. 2003 č. j. ŽP-233/03/R-K, a tento stav překročil u srnčí zvěře o 186 kusů; dále mu uložil povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.
Dne 2. 12. 2014 rozhodnutím č. j. 4013/ZPZ/2014-4, JID 164098/2014/KUUK Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu ze dne 5. 9. 2014 č. j. MUKK/31560/2014 potvrdil.
Dne 23. 1. 2017 rozsudkem č. j. 15 A 93/2014-113 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2014 č. j. 4013/ZPZ/2014-4, JID 164098/2014/KUUK zamítl.
Dne 26. 10. 2017 rozsudkem č. j. 9 As 46/2017-40 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 23. 1. 2017 č. j. 15 A 93/2014-113 zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně tvrdil, že v řízení před správním soudem i před kasačním soudem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel považuje především to, že správní orgán "postavil důkazně celé správní řízení na obsahu státního statistického výkazu MYSL 1-01, v němž vykázal pravdivě nasčítané početní stavy populací srnčí zvěře v honitbě Mašťov, ...", ačkoliv po celou dobu správního řízení opakovaně namítal, že v jeho případě bylo jednání správního orgánu v přímém rozporu se zákonem č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů.
Za zjevnou nespravedlnost stěžovatel považuje následky plynoucí z jemu udělené sankce, které jsou prý zcela nesouměřitelné s následky, jež by nastaly, pokud by uživatelem honitby byl myslivecký spolek a nikoliv fyzická osoba. Konkrétně tvrdí, že mu hrozí odebrání loveckého lístku, čímž "dle zákona končí nájemní smlouva na jím pronajatou honitbu." Tím podle stěžovatele došlo k porušení ústavně zakotveného principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku správního soudu ze dne 23. 1. 2017 zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Tvrzení uvedená stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou jen opakováním jím uplatněných námitek, s nimiž se soudy ve správním soudnictví v odůvodnění svých napadených rozhodnutí dostatečně a ústavně konformně vyrovnaly.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kasačního soudu a správního soudu, ohledně zákonnosti jemu uložené sankce za přestupek. Takové stěžovatelovy vývody však důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry správního soudu i kasačního soudu, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Kromě již uvedených důvodů by zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti mohla být dána též bagatelní výší pokuty uložené za přestupek. Jelikož však posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí výše uložené správní sankce - tu je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím k okolnostem každého případu - Ústavní soud přihlédl ke stěžovatelem tvrzeným možným či pravděpodobným zákonným důsledkům pro něho z uložené sankce plynoucím, a svoji standardní judikaturu (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz), vedoucí k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu jejího zanedbatelného významu pro stěžovatele, neaplikoval.
Otázkou rozdílných dopadů téhož jednání uživatele honitby v závislosti na tom, zda uživatelem honitby je spolek nebo fyzická osoba, se Ústavní soud nezabýval, neboť o dalších potenciálních dopadech jednání stěžovatele z hlediska držení loveckého lístku, výkonu funkce mysliveckého hospodáře a lovecké stráže, nebylo napadenými rozhodnutími rozhodováno.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu