ECLI:CZ:US:2018:4.US.450.18.1
sp. zn. IV. ÚS 450/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele: V. T., zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 30 Cdo 1549/2017-154, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, č. j. 12 Co 127/2016-124, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2016, č. j. 41 C 233/2014-80a, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 12 Co 127/2016-124, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2016, č. j. 41 C 233/2014-80a, a to tak, že zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 77 940 Kč s příslušenstvím. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel (žalobce) neprokázal, že na jeho straně vznikla skutečná škoda, která se projevila ve zmenšení jeho majetkového stavu a která by byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Policie České republiky.
Žalobci bylo kladeno za vinu, že se dne 18. 8. 2010 podílel na obchodu s pervitinem tím, že jako řidič přivezl svým vozidlem následně odsouzeného k prodejci drog a při silniční kontrole pak byly v jeho vozidle drogy nalezeny. Žalobce byl nakonec zproštěn obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 48 T 4/2011, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že o účelu cesty a droze věděl. V souvislosti s uvedenou činností bylo zadrženo stěžovateli vozidlo, a ten se domáhal v následném civilním řízení náhrady škody, protože vozidlo nemohl užívat. Stěžovatel však neprokázal, že by v průběhu zajištění vozidla vynaložil finanční prostředky v příčinné souvislosti s obstaráním jiného vozidla, proto mu nevznikla škoda a žaloba byla nakonec zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, kterým se obšírně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jímž dovolání odmítl. Své rozhodnutí Nejvyšší soud pečlivě odůvodnil, odkázal na bohatou judikaturu, která ve vztahu k předmětné věci existuje, a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu nebyla rozhodnutí nižších soudů překvapivá, judikatura odkazovaná stěžovatelem se na jeho případ nevztahuje, není důvod odchýlit se od ustálené judikatury dovolacího soudu, a dovolání je tedy nepřípustné.
Stěžovatel podal včas ústavní stížnost, ve které uvádí, že byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli nebylo umožněno vykonávat vlastnické právo k vozidlu po dobu tří let, zajištění vozidla nebylo přiměřené, již samotným odebráním vozidla stěžovateli došlo ke zjevnému zhoršení jeho životní úrovně. Podle stěžovatele je při určení výše náhrady škody za (ne)užívání vozidla třeba vyjít z cen nájemného, které v daném místě a čase platili nájemci za dlouhodobé užívání obdobných vozidel, bez ohledu na to, zda finanční prostředky vynaložil, a rozhodnutí odvolacího soudu je navíc překvapivé.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí i připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeným pod sp. zn. 41 C 233/2014 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně nedůvodná, už jen proto, že je svým obsahem v zásadě jen vyjádřením nesouhlasu s napadenými rozhodnutími. Ústavní soud však není další instancí v rámci obecné justice a není oprávněn zkoumat skutkové a právní závěry obecných soudů. Pouze v případě, že obecné soudy rozhodují excesivně či jinak poruší zaručené právo stěžovatele, mohl by napadená rozhodnutí zrušit - k tomu však Ústavní soud nenašel žádný důvod.
Závěry odvolacího i dovolacího soudu jsou v napadených rozhodnutích pečlivě odůvodněny, podrobně vysvětleny a Ústavní soud se s nimi i ztotožňuje, byť to není pro jeho rozhodnutí podstatné. Jak vysvětlily obecné soudy ve svých rozhodnutích, nevzniklo stěžovateli právo na náhradu škody, byť jeho vozidlo bylo zadrženo nezákonně. Stěžovatel neprokázal jeden ze základních předpokladů pro odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, konkrétně existenci majetkové újmy v přesně vyčíslitelné výši. Stěžovatel žádné finanční prostředky na zajištění náhradního vozidla nevynaložil, takže na jeho straně škoda nevznikla a obecné soudy ji nemohly přiznat k náhradě. Na tom nelze spatřovat nic protiústavního a ve zbytku lze odkázat na precizní odůvodnění napadených rozhodnutí.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu