ECLI:CZ:US:2018:4.US.462.18.1
sp. zn. IV. ÚS 462/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti T. M., zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 59 Co 298/2017-116, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku, jímž měl krajský soud zasáhnout do jejího ústavně zaručeného práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 29. května 2017, č. j. 0 Nc 11015/2017-51, svěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů (výrok I.), matce (stěžovatelce) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně (výrok II.), otci částkou 2 500 Kč měsíčně (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně -pobočka ve Zlíně tak, že nezletilou svěřil do nově upravené střídavé péče obou rodičů, určil místo předání dítěte v bydlišti matky, uložil matce povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně, otci částkou 2 600 Kč měsíčně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka uvádí, že její ústavní stížnost směřuje výhradně proti výroku, jímž byla otci nově uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 600 Kč měsíčně. Uvádí, že již v odvolání brojila proti způsobu určení výživného, neboť nalézací soud vycházel z otcem předložených daňových přiznání - ten však vlastní tří byty, pozemek v Ch. a spoluvlastní stavbu a pozemek v K. Pořízení bytů přitom financoval bankovními úvěry, které by však nemohl získat, pokud by jeho příjmy odpovídaly daňovým přiznáním. V napadeném rozsudku krajský soud vychází z otcem uvedené částky mírně převyšující výpočet z daňových přiznání, které považuje za správné, neučiní-li příslušný finanční úřad jiný závěr.
Podle stěžovatelky přiznal krajský soud daňovému přiznání charakter veřejné listiny nadané presumpcí správnosti, přestože je povinností účastníka prokázat správnost daňového přiznání. Stěžovatelka byla připravena zpochybnit správnost daňového přiznání otce, jí navržené důkazy však soud zamítl s tím, že zpochybnit je může pouze finanční úřad. Nemožnost zpochybnit důkaz protistrany je úvaha nesprávná, zakládající nerovnost účastníků, při současné rezignaci soudu na vyšetřovací zásadu ovládající tento typ řízení. Nebyly tak objektivně zjištěny majetkové poměry otce, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Daňové přiznání vyplňuje daňový subjekt sám, má tedy mít povahu jiných návrhů činěných účastníky v daňových či správních řízeních; statut veřejné listiny by jinak podle této úvahy mohl být přiznán návrhu na zahájení stavebního řízení či jiných správních řízení, s veškerými plynoucími absurdními důsledky.
Veškerá ústavně právní argumentace stěžovatelky je založena na jejím nesouhlasu s tím, že jak nalézací, tak i odvolací soud, vycházely při určení výživného otce nezletilé dcery z jeho daňových přiznání za roky 2014 - 2016, která považuje stěžovatelka za zkreslená, nesouznící s výší otci poskytnutých úvěrů, a proto nemohou být pro soud důkazem. Skutečnost, že soudy přesto daňová přiznání akceptovaly, ji má krátit v právu na rovnost a spravedlivý proces.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů ani jim není instančně nadřazen. Případným porušením běžných práv fyzických osob se Ústavní soud zabývá tehdy, jedná-li se současně i o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem - to však v projednávané věci nezjistil.
Jak je z rozhodnutí okresního i krajského soudu patrné, stěžovatelka se domáhala svěření nezletilé do své výlučné péče a stanovení výživného otci; soudy však rozhodly o střídavé péči, v jejímž rámci každý z rodičů ponese příslušný podíl nákladů dcery, a správně jim bylo upraveno výživné - na základě zjištění soudu otci nižší, než jaké stěžovatelka navrhovala.
Daňové přiznání lze chápat jako správně přezkoumatelné prohlášení účastníka řízení o jeho příjmech, přičemž nesprávnost v něm uvedených údajů je sankcionována jak v rámci daňového práva, tak v odůvodněných případech i práva trestního. Neexistuje-li žádný důvod, proč by daňové přiznání účastníka řízení nemohlo sloužit jako důkaz o příjmech. Prokáže-li se případně v následném daňovém řízení, že údaje byly (hrubě) zkreslené, může být takový poznatek, vedle souvisejících sankcí, důvodem pro změnu upraveného výživného, případně i zpětně.
Řízení ve věcech péče o nezletilé je zvláštním (nesporným) řízením, jehož smyslem je zajistit především práva nezletilého; nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na rovnost. Uvedl-li otec před soudem, že spoluvlastněné nemovitosti mu nenesou ekonomický profit (obývají je jeho rodiče) a úvěry mu byly poskytnuty na základě příjmů (daňových přiznání) za roky 2012 a 2013, soudy se s jeho tvrzeními vypořádaly, není neprovedení dalších důkazů tvrzeným zásahem do práv stěžovatelky na spravedlivý proces.
Nalézací i odvolací soud srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k rozhodnutí o střídavé péči a z jakých podkladů vycházely při stanovení výživného. Námitky stěžovatelky jsou jen polemikou se závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Pro ústavní soud je pak rozhodující (a v zájmu nezletilého dítěte), že vyživovací povinnost bude oběma rodiči plněna především naturálně - v rámci jejich střídavé péče - ostatně i to je smysl této formy výchovy.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu