ECLI:CZ:US:2018:4.US.506.18.1
sp. zn. IV. ÚS 506/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V. T., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Opava, 746 49 Opava, právně zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem Kolínská 1686/13, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 7 Tdo 1302/2017-55, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2017 sp. zn. 8 To 53/2017 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 41 T 12/2016-1842, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 7. února 2018, se stěžovatelka (dále též "obviněná") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní ochranu garantované v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada presumpce neviny zakotvená v článku 40 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 22. března 2017 č. j. 41 T 12/2016-1842 tak, že obviněnou D. V. T. uznal vinnou pod bodem I rozsudku zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §45 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, pod bodem II zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku a pod bodem III přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku.
Za tyto trestné činy uložil městský soud obviněné úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře jedenácti let a podle §56 odst. 3 trestního zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále byl obviněné podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce ošetřovatelky a chůvy nezletilých dětí, a to na dobu deseti let. Městský soud rozhodl dále i o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy poškozeným.
Těchto trestných činů se měla obviněná (stručně řečeno) dopustit tím, že v době hlídání jí svěřených nezletilých dětí jednáním popsaným v bodě I rozsudku nezletilou fyzicky napadala a způsobila jí těžkou újmu na zdraví; jednáním popsaným v bodě II rozsudku nezletilou úderem pěstí velké intenzity do oblasti břicha udeřila a způsobila jí tržné rány na střevech, přičemž o tomto zranění rodiče neinformovala a nedošlo k včasnému poskytnutí zdravotní péče nezletilé, která na následky zranění zemřela, přičemž včasným lékařským zákrokem by bylo možné smrt nezletilé odvrátit; v bodě III rozsudku obviněná nevěnovala dostatečnou pozornost nezletilé při hlídání, tím ji vystavila nebezpečí fyzické újmy a nezletilá utrpěla těžká zranění.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání a Vrchní soud v Praze (dále "vrchní soud") usnesením ze dne 31. května 2017 sp. zn. 8 To 53/2017 odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
Dovolání obviněné bylo usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 7 Tdo 1302/2017-55 odmítnuto.
III.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu tím, že dovolací soud nesprávně odmítl její dovolání s odůvodněním, že dovolání směřovalo do oblasti skutkových zjištění a nikoliv k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká také jeho závěr, že skutková zjištění nebyla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, s čímž stěžovatelka nesouhlasí.
Stěžovatelka má za to, že dovolací soud se nevypořádal dostatečně s jejími námitkami, a to ve vztahu k pochybnostem o věcné správnosti znaleckých posudků a o nestrannosti znalců. Tím mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatelka odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14, s nímž jsou prý napadená soudní rozhodnutí v rozporu.
Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy se nedostatečně věnovaly všem možným verzím o tom, kdo by mohl být pachatelem projednávaných trestných činů
a naznačuje variantu, že k ublížení nezletilých mohlo dojít např. jednáním jejího nezletilého syna.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů a spis městského soudu sp. zn. 41 T 12/2016.
Předsedkyně senátu městského soudu konstatovala, že byla dodržena všechna zákonná ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu; má za to, že rozsudek je náležitě odůvodněn, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Předseda senátu vrchního soudu se odvolal na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Předseda senátu Nejvyššího soudu se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vyjádření obecných soudů nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z předcházejícího trestního řízení.
V.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
VI.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné protiústavní deficity v postupu a v rozhodnutí obecných soudů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje totožné námitky, jaké již byly uplatněny obhajobou v předcházejícím trestním řízení. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jedině obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny). Ústavní soud může do jejich rozhodování zasáhnout jen tehdy, zjistí-li závažný exces, který ve svém důsledku zkracuje obviněné na jejich základních právech či svobodách. V nyní posuzované věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala jakýkoli, natož závažný, exces z kautel spravedlivého procesu.
Obecné soudy se logicky a srozumitelně vypořádaly s námitkami, které stěžovatelka uvádí též v ústavní stížnosti, a to jak ke způsobu spáchání trestných činů (str. 23-24, 35-38 a 40-41 odůvodnění rozsudku městského soudu a str. 5-6 odůvodnění usnesení vrchního soudu), tak k jednotlivým znaleckým posudkům (str. 53-55 odůvodnění rozsudku městského soudu a str. 6 odůvodnění usnesení vrchního soudu).
Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou přípustnosti podaného dovolání zabýval dostatečně. Na závěrech vyslovených dovolacím soudem proto Ústavní soud neshledal žádné nedostatky, dosahující ústavněprávní úrovně.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu a v rozhodnutích obecných soudů neshledal závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněné stěžovatelky a k tomu odpovídajícím uloženým trestům.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu