ECLI:CZ:US:2018:4.US.524.17.1
sp. zn. IV. ÚS 524/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti Bohdalecká obchodní s.r.o., se sídlem Tusarova 1548/39, Praha 7, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 6, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2016 č. j. 18 Co 250/2016-505, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 33 Cdo 4275/2016-536 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 149 762,42 Kč s příslušenstvím jako náhrady účelně vynaložených nákladů k nerealizovanému investičnímu záměru. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 3. 2015 č. j. 6 C 120/2010-350 a stěžovatelka byla zavázána uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 491 993,40 Kč. Tento rozsudek ve věci samé byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016 č. j. 18 Co 194/2015-451. Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Domažlicích o nákladech řízení rozhodl usnesením ze dne 3. 3. 2016 č. j. 6 C 120/2010-460, jímž stěžovatelku zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 491 268,- Kč. Dále stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů státu ve výši 1 855,- Kč. Uvedené rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2016 opět zrušeno.
Soud I. stupně nato rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2016 č. j. 6 C 120/2010-495, jímž uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem 604 987,- Kč. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně usnesením ze dne 11. 7. 2016 č. j. 18 Co 250/2016-505 potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2016 dovolání stěžovatelky odmítl. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky týkajícím se aplikace §150 o. s. ř. dovodil, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud jde o ostatní námitky týkající se postupu odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení, dovolací soud uvedl, že jde o námitky týkající se případné existence vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoliv však o námitky ohledně nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy námitky vystihující dovolací důvod. Námitky týkající se výhradně vad řízení nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání, dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 18 Co 194/2015-45, avšak o nákladech řízení rozhodl až o šest měsíců později, tedy mimo rámec daný ustanovením §151 o. s. ř., podle něhož o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Na podporu svého názoru o nezákonném postupu odvolacího soudu stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 672/13.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že představuje nepřípustné odepření meritorního přezkumu podaného dovolání a odepření práva na soudní ochranu, respektive práva na přístup k soudu a nesdílí názor, že její námitky se vztahují k vadám řízení. Uvádí, že zpochybňovala právní posouzení věci odvolacím soudem, neboť jeho rozhodnutí záviselo na řešení právní otázky, zda lze o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodovat i poté, kdy bylo rozhodnuto ve věci. Odvolací soud totiž podle stěžovatelky nesprávně (nepřípustně extenzivně) aplikoval ustanovení §151 o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. založena nejen pro řešení hmotného, ale i procesního práva. Dále namítá, že v dovolání poukazovala i na to, že odvolací soud dostatečně nezdůvodnil, proč neaplikoval ust. §150 o. s. ř., přičemž z judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016 č. j. 18 Co 194/2015-451, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka však pomíjí, že předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti je rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2016 č. j. 18 Co 250/2016-505, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o konkrétní výši nákladů řízení (ve vztahu k výši nákladů řízení stěžovatelka žádné námitky neuvádí). Vůči tomuto rozsudku také směřovalo dovolání stěžovatelky, které vyústilo v rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Nyní napadenými rozhodnutími tedy již nebylo rozhodováno způsobem, který stěžovatelka shledává jako nezákonný a ústavně rozporný. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016 spolu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 33 Cdo 3837/2016-533 již byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 509/17 jako zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o nyní napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2016 o nákladech řízení, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o konkrétní výši nákladů řízení, Ústavní soud žádné extrémní vybočení ze zákonných pravidel neshledal. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jejich výše, kterou ostatně stěžovatelka nerozporuje, byla řádně přezkoumána soudy obou stupňů, které své závěry srozumitelně odůvodnily. Pokud stěžovatelka v souvislosti s kritikou postupu soudů při rozhodování o nákladech řízení uvádí nález sp. zn. I. ÚS 672/13, jde o poukaz nepřípadný, neboť se rozhodnutí vztahovalo na zcela odlišnou situaci, kdy soud v dědickém řízení opomněl o nákladech řízení státu vůbec rozhodnout.
Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který nenalezl důvody pro aplikaci ust. §150 o. s. ř., lze sice považovat za poněkud strohé, nicméně tato skutečnost není s ohledem na stěžovatelkou vznesené důvody pro aplikaci tohoto ustanovení a výsledek sporu způsobilá posunout věc do ústavní roviny. Nelze odhlédnout od toho, že soudy přistupují k použití své diskreční pravomoci podle §150 o. s. ř. jen mimořádně, v případech okolností hodných zvláštního zřetele. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci §150 o. s. ř. nepředkládá. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře přitom zdůraznil povinnost soudů důkladně odůvodnit svá rozhodnutí především v případech, kdy k aplikaci moderačního práva přistoupí, a je tak povinen důkladně ozřejmit výjimečnost a mimořádnost skutečností, pro které nebyly úspěšnému účastníku náklady řízení přiznány.
Ústavní soud nesdílí ani výhrady vůči usnesení Nejvyššího soudu a v něm provedeném zhodnocení přípustnosti, resp. vadnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Z uvedeného důvodu nebylo vyhověno žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu