ECLI:CZ:US:2018:4.US.558.18.1
sp. zn. IV. ÚS 558/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Základní školy a Mateřské školy Chlum se sídlem v Chlumu 16, zastoupené JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 5004/2017-419, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 23 Co 74/2017-357, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 11. 2016, č. j. 8 C 136/2013-302, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a Mgr. Otakara Novotného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Souzená věc bezprostředně souvisí s řízením dříve vedeným u Ústavního soudu pod spisovou značkou IV. ÚS 3085/15. V něm Ústavní soud vydal dne 29. 3. 2016 nález, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 2102/2015-207, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 23 Co 322/2014-144, neboť jimi bylo porušeno právo tehdejšího stěžovatele (v tomto řízení vedlejšího účastníka) na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vedlejší účastník se v předchozích řízeních domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, jeho žalobě nalézací soud vyhověl, avšak odvolací soud výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že pracovní poměr vedlejšího účastníka vůbec nevznikl, takže jej ani nebylo možné vypovědět.
Ústavní soud v citovaném nálezu ze dne 29. 3. 2016 vyslovil, že právní závěry odvolacího soudu ve vztahu k existenci pracovního poměru jsou nesprávné do té míry, že jde o hrubý exces při výkladu práva; navíc rozhodl soud vůči vedlejšímu účastníkovi překvapivě.
Po zrušujícím nálezu IV. ÚS 3085/15 se věcí znovu zabýval Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 6. 9. 2016, č. j. 23 Co 322/2014-272, zrušil rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V usnesení vyslovil odvolací soud, v intencích závazného právního názoru Ústavního soudu, svůj závazný názor, podle kterého je třeba při existenci pracovního poměru vedlejšího účastníka se stěžovatelkou zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro výpověď z pracovního poměru danou pro hrubé porušování pracovní kázně vedlejším účastníkem.
V dalším řízení postupoval Okresní soud v Příbrami podle závazného právního názoru odvolacího soudu, provedl další dokazování, zhodnotil dříve provedené důkazy a vydal dne 21. 11. 2016 rozsudek č. j. 8 C 136/2013-302, kterým určil, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou dne 5. 8. 2013, je neplatná.
Proti rozsudku nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 23 Co 74/2017-357, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl též o povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 5004/2017-419, odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 74/2017-35, i předcházející rozsudek nalézacího soudu, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které namítá porušení práva na soudní ochranu. Podle obsahu směřuje ústavní stížnost i proti usnesení dovolacího soudu, takže Ústavní soud považuje stížnost za včasnou, řádnou i přípustnou. Stěžovatelka především vytýká obecným soudům, že neprovedly důležité důkazy, které navrhla, a tím porušily její právo na spravedlivý proces. Šlo přitom o důkazy, které byly způsobilé celou věc řádně objasnit, a prokázat stěžovatelčina tvrzení o důvodnosti výpovědi z pracovního poměru dané vedlejšímu účastníkovi (zejména navrhované výslechy nezletilých žáků základní školy).
Ve své podstatě stěžovatelka namítá, že se obecné soudy dopustily tzv. opomenutých důkazů. Opomenuté důkazy jsou nepřípustné, jak opakovaně rozhodl Ústavní soud, nejde však o důkazy, které soud k návrhu účastníka řízení neprovede, jak se domnívá stěžovatelka, ale o takové, které jednak neprovede, a dále nevysvětlí v rozhodnutí, proč je neprovedl. Podle §120 odst. 1, věta druhá, o. s. ř. rozhoduje soud o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Je také povinen podle §157 odst. 2 odůvodnit v rozhodnutí, proč neprovedl i další důkazy - jestliže tak učiní, nejde o tzv. důkazy opomenuté. V konečném důsledku je to soud, který má právo dokazování ukončit - kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné některá řízení ukončit vůbec. Jestliže soud řádně odůvodní, proč neprovedl další důkazy, jde o řádný procesní postup, nikoliv o opomenuté důkazy, a nedochází k porušení práva na spravedlivý proces.
Nalézací i odvolací soud v napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily a vysvětlily, proč neprovedly další důkazy k návrhu stěžovatelky. Především se neztotožnily se stěžovatelkou v tom, že je nutné pro rozhodnutí ve věci vyslechnout jako svědky nezletilé děti (žáky školy). Podle soudů by "... provedení pohovorů nutně ovlivnilo nazírání dětí na to, na co byly tázány, přičemž ať už by jejich následná výpověď byla jakákoliv, vždy by to vedlo k polemikám o tom, zda vypověděli totéž pod vlivem již jednou činěné výpovědi, nebo něco jiného jen proto, že vycítily, že v jejich předchozí výpovědi někdo shledává nějaké nesrovnalosti. Na výpovědi nezletilých dětí nelze nahlížet pouze prostřednictvím procesních předpisů, a chybně provedený výslech dítěte nezřídka nelze jednoduše napravit jeho zopakováním za dodržení procesních pravidel bez dopadu na důkazní hodnotu obsahu výpovědi podobně jako u dospělých. U dětí je třeba vždy přihlížet k jejich snadné ovlivnitelnosti, a především pak k psychické zátěži, kterou výslech (a o výslechu před soudem to platí dvojnásob) pro nezletilé dítě představuje" (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž jednoznačně vyplývá, proč nebyly provedeny další důkazy, za vyčerpávající a přesvědčivá; se stěžovatelkou se neztotožňuje v tom, že soudy svým procesním postupem porušily její právo na spravedlivý proces (ani žádným jiným způsobem). Lze pochopit, že stěžovatelka je s celkovým výsledkem řízení nespokojena, její nespokojenost však není důvodem pro zásah Ústavního soudu, neboť ten nezjistil porušení žádného základního práva stěžovatelky.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu