ECLI:CZ:US:2018:4.US.572.18.1
sp. zn. IV. ÚS 572/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Moravia Green Energy s. r. o., IČ: 258 24 881, se sídlem Všenory, Květoslava Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem AK KROUŽEK LEGAL s. r. o., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, v substituci Mgr. Radkou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 1 Afs 9/2017-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a 1. Krajského soudu v Praze a 2. Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31 a 3. Specializovaného finančního úřadu, se sídlem kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2018 se Moravia Green Energy s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") vydaný ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení za účelem posouzení likvidačního dopadu tohoto odvodu na žalobkyni.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaických elektráren. Vyrobenou elektrickou energii dodávala do distribuční sítě společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále též jen "plátce daně"). Předmětem sporu se staly platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období září 2014 - listopad 2015. Plátce daně uhradil žalobkyni jen část z fakturovaných částek za jednotlivá období. K žádosti žalobkyně o vysvětlení podle §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, plátce daně svůj postup odůvodnil tím, že jako plátce daně byl povinen z platby srazit a odvést správci daně solární odvod dle ustanovení §14 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podporovaných zdrojích energie"). Jelikož ani poté žalobkyně nesouhlasila s postupem plátce daně, podala podle §237 odst. 3 daňového řádu stížnosti na plátce daně, které Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") zamítl.
Odvolání žalobkyně proti zamítavým rozhodnutím správce daně zamítlo Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") specifikovanými rozhodnutími ze dne 10. 6. 2015, za dne 6. 8. 2015, ze dne 30. 10. 2015 a ze dne 14. 4. 2016, a tato rozhodnutí potvrdilo.
Dne 21. 12. 2016 rozsudkem č. j. 45 Af 7/2015-35 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") žaloby proti rozhodnutím žalovaného, specifikovaným v záhlaví rozsudku, zamítl (výrok II). Správní soud konstatoval, že žaloby přes svou rozsáhlost obsahují v zásadě toliko jeden žalobní bod, a to tvrzení žalobkyně, že solární odvod má likvidační efekt na její majetkovou podstatu, což nebylo žalovaným zohledněno. Správní soud uvedl, že v projednávané věci existuje ustálená judikatura správních soudů, včetně rozhodnutí rozšířeného senátu kasačního soudu, podle které nelze dopady solárního odvodu v řízení podle §237 daňového řádu zohlednit, a žaloby posoudil jako nedůvodné.
Dne 29. 11. 2017 rozsudkem č. j. 1 Afs 9/2017-31 kasační soud kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 21. 12. 2016 č. j. 45 Af 7/2015-35 jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Kasační soud uvedl, že k posouzení kasačních námitek již opakovaně rozhodoval o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren (i ve věcech stěžovatelky) proti rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu za vedení solárního odvodu, a poukázal na svá rozhodnutí, zejména na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57. Jelikož v nyní projednávané věci jde o meritorně obdobnou věc a v mezidobí nevyvstaly žádné důvody pro odchýlení se od v judikatuře vyslovených závěrů, kasační soud se jich při posouzení kasační stížnosti přidržel, na odůvodnění těchto rozhodnutí rovněž přiměřeně odkázal a kasační stížnost shledal nedůvodnou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem kasačního soudu byla porušena základní práva, zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále principy právní jistoty a legitimního očekávání podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a právo vlastnit majetek a podnikat dle čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že s právními názory obsaženými v napadeném rozsudku kasačního soudu, založenými toliko na odkazech na příslušné části odůvodnění usnesení rozšířeného senátu, podle nichž
1. není možné dopady solárního odvodu na stěžovatelku posoudit v řízení o stížnosti na postup správce daně podle §237 a násl. daňového řádu, ani v navazujícím odvolacím či soudním řízení, a proto stěžovatelkou navrhované důkazy k likvidačnímu dopadu solárního odvodu na její majetkovou podstatu na výsledek sporu ničeho změnit nemohou, a
2. jediným možným prostředkem ochrany je institut prominutí solárního odvodu podle §239 a §260 daňového řádu, příp. institut posečkání s úhradou solárního odvodu podle §156 a §157 daňového řádu,
nelze souhlasit pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále k těmto svým tvrzením uvedla podrobnější argumentaci.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základ ústavní stížnosti tvoří - stejně jako v předcházejících ústavních stížnostech téže stěžovatelky odmítnutých pro zjevnou neopodstatněnost usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 335/16 a ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 2040/15 - polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů o nemožnosti prokazovaní likvidačních účinků solárního odvodu skrze stížnost na postup plátce daně dle ustanovení §237 daňového řádu, jak v předchozím daňovém řízení stěžovatelka činila. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka vznáší námitky, které již byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně řešeny.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti v podstatě nereaguje na rozsáhlou argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích a nepromítá do své argumentace závěry zmíněné rozhodovací činnosti Ústavního soudu, je třeba považovat projednávanou stížnost za pokračující polemiku s mnohokrát potvrzenými závěry Ústavního soudu. Jelikož ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci pro odchýlení se od těchto závěrů a Ústavní soud pro takové odchýlení sám žádný důvod neshledal, lze v plném rozsahu, za využití možnosti dané Ústavnímu soudu ustanovením §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, odkázat na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu