ECLI:CZ:US:2018:4.US.585.18.1
sp. zn. IV. ÚS 585/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní korporace FATO BD, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 2692/2016-183, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2015, č. j. 24 Co 425/2015-164, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a dále vedlejších účastníků řízení a) MUDr. Karla Bartáka, b) MUDr. Věry Bartákové, c) MUDr. Jindřišky Bartákové, d) Lucie Bičišťové, e) Martina Duřta, f) Ivety Finkové, g) Petra Hájka, h) Veroniky Hájkové, i) Václava Hejska, j) Marka Holuba, k) MUDr. Dany Holubové, l) Dity Hronové, m) Aleny Krausové, n) Mgr. Borise Letochy, o) Martiny Letochové, p) Bc. Pavla Marschala, q) Jaromíra Matouše, r) MVDr. Františka Mráčka, s) Václava Petříka, t) MUDr. Evy Petříkové, u) Naděždy Prouzové, v) Ing. Luboše Seidla, w) Lady Seidlové, x) Ing. Václava Spousty, y) Ivany Juráškové, z) Anežky Veselské, aa) Petry Votočkové, ab) Ing. Jiřího Zikla, zastoupených Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 C 196/2012-131, dvaceti třemi výroky žalobu vedlejších účastníků o zaplacení celkem 767 000 Kč s příslušenstvím a uložil jim povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 98 929,60 Kč (výrok XXIV.). Rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že právo vedlejších účastníků na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčené, což stěžovatelka v řízení včas namítla; subjektivní promlčecí lhůta uběhla nejpozději v roce 2005, žaloba však byla podána až v roce 2012. Navíc, i kdyby právo promlčeno nebylo, neměli by vedlejší účastníci právo na vydání části kupní ceny, jelikož z předmětné kupní smlouvy nevyplývá, že by se vztahovala i na pozemkovou parcelu, na které kupované bytové jednotky stojí.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 24 Co 425/2015-164, rozhodnutí věcně potvrdil (výrok I.) a výrok o nákladech řízení změnil tak, že úspěšné stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); stejně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že vedlejším účastníkům se nepodařilo prokázat tvrzení, že kupní smlouva každého z nich obsahovala v ujednání o ceně rozestavěné bytové jednotky i cenu spoluvlastnického podílu k pozemku. Ohledně nákladů řízení aplikoval moderační právo soudu podle §150 o. s. ř. - ve věci byly podle odvolacího soudu naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající zejména v tom, že stěžovatelka ujistila vedlejší účastníky v kupní smlouvě, že spoluvlastnický podíl k pozemku převede na žalobce za symbolickou cenu 1 Kč. Vedlejší účastníci tak byli mylně přesvědčeni, že kupní cena spoluvlastnického podílu na pozemku pod bytovým domem byla zahrnuta do kupní ceny bytových jednotek. Stěžovatelka měla jako podnikatelka věnovat obsahu smluv zvýšenou pozornost, což neučinila, do smlouvy zahrnula nejasná ujednání, což bylo podle odvolacího soudu důvodem pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost dovolání stěžovatelky, směřující proti nákladovým výrokům odvolacího soudu, usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 2692/2016-183, s odůvodněním, že napadené výroky byly z pohledu dovolacího řízení bagatelní, neboť vedlejší účastníci v řízení vystupovali jako samostatní společníci, náklady řízení stěžovatelky ve vztahu ke každému z nich je nutné posoudit samostatně a rozdělit je podle poměru výše jednotlivých, žalobou uplatněných nároků (tj. podle toho, jak se jednotlivé společně projednávané věci podílely na vzniku nákladů stěžovatelky). Při takovém rozdělení nákladů řízení připadá nejvyšší část na vedlejší účastnici, která uplatnila nárok na zaplacení částky 64 482 Kč (což činí 8,41 % z celkově žalované částky ve výši 767 000 Kč), nejvyšší náklady řízení tak činily 10 697,10 Kč a další vedlejší účastníci byli povinni nahradit vždy částky ještě nižší. Právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žádnému z vedlejších účastníků tak nepřevyšovalo dovolací hranici bagatelnosti (50 000 Kč) podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení, namítá porušení ústavních práv - zejména práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá, že dovolání bylo nesprávně odmítnuto jako bagatelní, jelikož celkové náklady řízení činily částku 127 195, 20 Kč, což je podle nich částka bezpečně přesahující hranici bagatelnosti. Stěžovatelka rovněž namítla, že odvolací soud aplikoval moderační právo podle §150 o. s. ř., aniž by ji poučil, že výši nákladů řízení hodlá moderovat, navíc za situace, kdy k takovému postupu nebyly naplněny předpoklady - důvody hodné zvláštního zřetele.
Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 196/2012, vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejších účastníků řízení, kteří jen zopakovali své argumenty, které jsou obsaženy v napadených rozhodnutích, a byly předneseny v rámci řízení před obecnými soudy. Repliku stěžovatelka, ač řádně obeslána, Ústavnímu soudu nezaslala.
Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nicméně stížnost je částečně opožděná podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo - projednávaná věc však takovým případem není.
Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost opožděná podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jelikož rozsudek odvolacího soudu, jakožto rozhodnutí o posledním přípustném procesním prostředku ochrany práva v dané věci, byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 5. 2. 2016. Ústavní stížnost však byla podána až po uplynutí dvou měsíční lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dne 13. 2. 2018.
Ústavní soud se tak námitkami stěžovatelky ohledně nesprávné aplikace moderačního práva odvolacím soudem podle §150 o. s. ř. nezabýval; posoudil jen, zda bylo dovolání správně odmítnuto.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož dovolání bylo v souladu s §238 odst. 1 písm. c) odmítnuto jako nepřípustné z důvodu bagatelnosti, což dovolací soud přiléhavě odůvodnil. Stěžovatelce náležela v řízení před obecnými soudy náhrada nákladů řízení zvlášť proti každému z vedlejších účastníků, jak vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud a jednotlivé výroky přitom nepřesahovaly rozhodnou výši peněžitého plnění 50 000 Kč. Vedlejší účastníci v řízení vystupovali jako samostatní společníci ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř., a nebylo tak možné, aby nalézací a odvolací soud rozhodly o nákladech řízení jedním souhrnným výrokem. S argumentací stěžovatelky se proto nelze ztotožnit a je zjevné, že její ústavní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 ani právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 nebylo v řízení před obecnými soudy porušeno. Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně opožděný podle §43 odst. 1 písm. b), ve zbytku jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu