ECLI:CZ:US:2018:4.US.587.18.1
sp. zn. IV. ÚS 587/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem, se sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 6 Tdo 1375/2017-23, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2017 č. j. 5 To 183/2017-942 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. května 2017 č. j. 1 T 166/2016-920, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 13. února 2018, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva; konkrétně měl být porušen čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 3. května 2017 č. j. 1 T 166/2016-920 tak, že stěžovatele P. K. uznal vinným pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4, písm. d) tr. zákoníku a uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let a 10 (deseti) měsíců. Pro výkon tohoto trestu jej podle §209 odst. 4 tr. zákoníku spolu s §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2017) zařadil do věznice s dozorem. Dále uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené J. K. částku 651.500,- Kč a se zbytkem nároků na náhradu škody odkázal poškozenou do občanskoprávního řízení.
Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit (ve stručnosti) tím, že v období od 5. dubna 2012 do 29. dubna 2013 v Opavě i jinde, se záměrem neoprávněně se obohatit, vystupoval jako vlastník společnosti MORA Construction s. r. o., IČ 28653238 a vylákal od poškozené J. K. postupně pod záminkou půjček finanční prostředky, které přes urgence nevrátil, a poškozenou tak poškodil o částku 1.259.500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a Krajský soud v Ostravě (dále "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. července 2017 č. j. 5 To 183/2017-942 zrušil výrok o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 10 (deseti) měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Zároveň obviněnému uložil povinnost podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. V ostatním ponechal napadený rozsudek beze změn.
Dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 6 Tdo 1375/2017-23 odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, a to zejména výpověď poškozené J. K.
Stěžovatel má za to, že nebyla dostatečně vyvrácena jeho obhajoba a nedošlo k jednoznačnému prokázání jeho viny, kterou stěžovatel popírá. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a nesprávně zjistily skutkový stav jeho věci.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jedině obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny). Ústavní soud může do jejich rozhodování zasáhnout jen tehdy, zjistí-li závažný exces, který ve svém důsledku zkracuje obviněného na jeho základním právu či svobodě. Ústavní soud ovšem nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala jakýkoli, natož závažný, exces z kautel spravedlivého procesu. Krajský soud s ohledem na zásadu přiměřenosti trestu a princip ultima ratio napravil pochybení okresního soudu, kdy výrok o trestu změnil a stěžovateli uložil trest mírnější (podmíněné odsouzení). Zohlednil tak okolnosti případu i poměry pachatele, když měl za to, že postačí uložení trestu mírnějšího bez jeho omezení na svobodě.
Obecné soudy se logicky a srozumitelně vypořádaly i s dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se posuzovaných půjček (str. 5 odůvodnění rozsudku krajského soudu a str. 8-9 odůvodnění rozsudku okresního soudu), hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu (např. str. 3-4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele a tomu odpovídajícímu uloženému trestu.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu