ECLI:CZ:US:2018:4.US.59.18.1
sp. zn. IV. ÚS 59/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Dagmar Čejkové, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 282/57, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 21 Cdo 4625/2017-415, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2016 č. j. 61 Co 205/2016-387, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a za účasti Domu dětí a mládeže Karlovy Vary, Čankovská 9, příspěvkové organizace, se sídlem Čankovská 35/9, 360 05 Karlovy Vary, IČ: 06133584, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 5. ledna 2018 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Dagmar Čejková (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované mimo jiné článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Okresním soudem v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 9 C 263/2012 pracovněprávní spor, v němž se Dagmar Čejková (žalobkyně) dvěma žalobami domáhala vůči Domu dětí a mládeže Karlovy Vary, Čankovská 9, příspěvkové organizaci (dále jen "žalovaná") zaplacení odstupného ve výši 134 411 Kč s příslušenstvím a určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 13. srpna 2012 neplatná.
2) Stručně řečeno šlo v dané věci o to, že žalobkyně pracovala na pozici ředitelky žalované. Z této funkce byla ke dni 31. července 2012 odvolána. Žalovaná údajně žalobkyni nadále přiřazovala práci, a to až do 13. srpna 2012, kdy jí žalovaná předala výpověď z pracovního poměru. Důvodem výpovědi bylo, že žalobkyni zanikl ke dni 31. července 2012 výkon funkce ředitelky žalované, a protože pro ni žalovaná neměla práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, byl dle §73a odst. 2 zákoníku práce dán důvod výpovědi dle §52 písm. c) zákoníku práce. V takovém případě žalobkyni nenáležel nárok na odstupné. Žalobkyně s uvedeným nesouhlasila a trvala na tom, že jí žalovaná i po 1. srpnu 2012 přidělovala práci, čímž došlo ke změně pracovního poměru, při jehož následné výpovědi se vyloučení nároku na odstupné dle §73a odst. 2 zákoníku práce neuplatní.
3) Rozsudkem ze dne 7. října 2013 č. j. 9 C 263/2012-141 okresní soud obě žaloby zamítl.
4) K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. května 2014 č. j. 61 Co 641/2013-166, rozsudek okresního soudu co do výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi potvrdil. Ve zbytku, tedy co do výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení odstupného, jej však zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť jeho odůvodnění v tomto směru shledal nepřezkoumatelným.
5) Rozsudkem ze dne 16. února 2015 č. j. 9 C 263/2012-307, okresní soud žalobu o zaplacení odstupného opět zamítl.
6) Usnesením ze dne 10. prosince 2015 č. j. 61 Co 219/2015-346, krajský soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal, že ve věci je třeba provést další dokazování stran objasnění toho, zda práce, kterou žalobkyně vykonávala pro žalovanou od 1. do 13. srpna 2018, souvisela s předáním její bývalé funkce nebo s jejím novým pracovním zařazením.
7) Rozsudkem ze dne 30. března 2016 č. j. 9 C 263/2012-362, okresní soud žalobu o zaplacení odstupného (již potřetí) zamítl s tím, že nebyla prokázána formálně bezvadná a tedy i platná změna pracovního poměru žalobkyně, ani vůle žalované tuto nově zaměstnat.
8) Rozsudkem ze dne 14. prosince 2016 č. j. 61 Co 205/2016-387, krajský soud k odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
9) Usnesením ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 21 Cdo 4625/2017-415, Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně odmítl s tím, že rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxi a ze skutkových okolností se jasně podává, že žalovaná neprojevila vůli směřující k další změně pracovního zařazení žalobkyně (a tedy k dalšímu trvání pracovního poměru).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud při posuzování dané věci přistoupil k hodnocení důkazů, které sice byly provedeny před okresním soudem, avšak z nichž okresní soud žádné skutkové závěry neučinil. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud se nevyjádřil k jejím odvolacím námitkám stran neprovedení dalších jí navržených důkazů, popřípadě nehodnocení již provedených důkazů v řízení před okresním soudem, což přes její argumenty nereflektoval ani dovolací soud. V těchto pochybeních krajského a dovolacího soudu přitom stěžovatelka spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že tato rozhodnutí stěžovatelkou vytýkanými pochybeními, která by byla způsobilá zasáhnout do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, netrpí.
Na tomto místě Ústavní soud opětovně připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Platí totiž, že rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů a Ústavní soud může zasáhnout pouze ve shora uvedených případech, jež jsou s to založit porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, či ze dne 6. prosince 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95).
Co se týče stěžovatelkou tvrzeného pochybení krajského soudu, je třeba říci, že důkaz výpovědí RNDr. Miroslava Wimmera (nového ředitele vedlejší účastnice) provedl okresní soud opakovaně - mimo jiné na pokyn krajského soudu - jak se podává ze stran 3 a 6 rozsudku okresního soudu a tento následně i hodnotil. Skutkové závěry, které z daného důkazu krajský soud vyvodil, se přitom nijak neliší od závěrů soudu okresního. Pro ilustraci je třeba dodat, že žalobkyně, ač byla doplňujícímu výslechu RNDr. Wimmera přítomna, nepoložila prostřednictvím svého právního zástupce vyslýchanému žádné otázky, byť k tomu byla vyzvána a ke svému vlastnímu účastnickému výslechu odmítla poskytnout souhlas.
V případě svědkyně Jaroslavy Papákové a Bc. Petra Polívky je situace odlišná v tom, že dané důkazy sice okresní soud provedl, avšak již je nehodnotil (žádné skutkové závěry z těchto nevyvodil). Vytýká-li tak stěžovatelka krajskému soudu, že v odůvodnění svého napadeného rozsudku na tyto svědecké výpovědi odkazuje, lze jí dát za pravdu v tom směru, že postup krajského soudu neodpovídal ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. Současně je však třeba dodat, že skutková zjištění rekapitulovaná krajským soudem na straně 4 jeho rozsudku plynou jednak z již zmiňované výpovědi RNDr. Wimmera, ale i z dalších okresním soudem provedených důkazů (srov. strany 3 až 6 jeho posledního rozsudku), včetně stěžovatelkou zmiňovaného písemné zpracování finančního plánu na rok 2013 z 2. srpna 2012. Jestliže se závěr o skutkovém stavu věci dostatečně zřetelně podával z jiných důkazů provedených okresním soudem, čemuž přisvědčily shodně jak krajský, tak i dovolací soud, lze povšechný odkaz krajského soudu na dané výpovědi (nikoliv na jejich samotný obsah) označit za nepřípadný, ne však excesivní. Lze jen dodat, že dané svědecké výpovědi se měly týkat toliko cesty stěžovatelky na tábor Vladař, jíž se okresní soud zabýval na straně 5 svého posledního rozsudku.
Ve vztahu k absenci odůvodnění zamítnutí některých důkazních návrhů stěžovatelky je třeba říci, že i v tomto směru je třeba stěžovatelce dílem přitakat, avšak s tím dodatkem, že z rozsahu objasnění skutkového stavu dané věci je zcela zřejmé, že tyto důkazní návrhy (mzdový lístek, zápis o předání funkce ředitele, doklad o zhotovení klíčů, smlouva s Komerční bankou a. s. či zápis o předání pokladny) je třeba ve světle dalších důkazů hodnotit jako zcela nadbytečné pro objasnění skutkového stavu. Ostatně ani stěžovatelka sama neuvádí, jaká nová skutková zjištění, z těchto dalších navrhovaných důkazů měla plynout. Závěru okresního soudu o tom, že kontrola účetní uzávěrky za měsíc červenec 2012 a mzdových podkladů za měsíc červenec 2012 souvisely s předáním funkce ředitelky stěžovatelkou (ne tedy s její údajnou novou pracovní pozicí), což vyplynulo i z výpovědi svědkyně Evy Jarošové a Aleny Růžičkové, Ústavní soud nemá čeho vytknout.
Konečně stran usnesení dovolacího soudu nezbývá než dodat, že v situaci, kdy dovolací soud (dle hodnocení Ústavního soudu přesvědčivě a dostatečně odůvodněně) odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, nebyl dán prostor pro to, aby se mohl zabývat dalšími dovolacími námitkami stěžovatelky ryze procesního charakteru (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a contrario).
Ústavní soud proto uzavírá, že nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu