ECLI:CZ:US:2018:4.US.677.18.1
sp. zn. IV. ÚS 677/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Sankota, zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, sídlem Borská 13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 5005/2017-161 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2017 č. j. 15 Co 106/2017-149, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 7. 2016 č. j. 18 C 290/2014-116 bylo z titulu náhrady škody podle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vedlejší účastnici (jako žalované) uloženo zaplatit stěžovateli (jako žalobci) částku 335 526 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále bylo rozhodnuto, že se stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 1 Kč a úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 870 036,65 Kč od 24. 9. 2013 do 17. 9. 2014 a z částky 534 510,65 Kč od 18. 9. 2014 do zaplacení zamítá (výrok II) a že se vedlejší účastnici ukládá zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 6 137 Kč (výrok III).
Jde-li o rozhodnutí vymezené výrokem I, obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl v důsledku nezákonného trestního stíhání, které bylo vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 130/2009, vykonávat znaleckou činnost, čímž mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku v žalované výši.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve (vyhovujícím) výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 335 526 Kč s příslušenstvím zamítá, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v dané věci není dán vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody, navíc vzniká pochybnost, zda vůbec byl ušlý zisk prokázán.
4. Proti tomu stěžovatel brojil dovoláním, které ale Nejvyšší soud výše označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel pro otázku příčinné souvislosti nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a na další otázce vyčíslení tvrzené škody rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí, což dovolání v tomto rozsahu činí nepřípustným.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že vedlejší účastnice v řízení před obvodním soudem netvrdila, nenamítala ani nevedla dokazování k neexistenci tzv. příčinné souvislosti, přesto však městský soud překvapivým rozsudkem z důvodu její neexistence jeho žalobu zamítl. Zcela odlišné právní posouzení věci stěžovatel, jak dále uvedl, považoval za zásadní dovolací důvod, který podrobně rozepsal ve svém dovolání, a jestliže je Nejvyšší soud odmítl, mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel městskému a Nejvyššímu soudu vytkl, že porušily jeho právo na soudní ochranu, přičemž argumentoval obdobně, jak výše uvedeno, tj. že odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování překvapivě změnil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv "odvolací důvod směřoval ke zpochybnění tvrzení a důkazů o existenci příčinné souvislosti", a že dovolací soud odmítl jeho dovolání jen pro údajné nedostatky. Dále uvedl, že si je vědom toho, že vady řízení před obecnými soudy lze namítat tam, kde se jedná o excesivní vybočení z principu jejich nezávislosti, které vykazuje prvky svévole, a to s následkem materiálního porušení některého základního práva nebo svobody. V daném případě existuje důvodná pochybnost o procesním pochybení a omylu při hodnocení skutkového stavu, která v důsledku odmítnutí jeho dovolání nebyla odstraněna ani vyloučena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel (řádně) nevyčerpal dovolání jakožto procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3, event. 4 zákona o Ústavním soudu, který měl k ochraně svých práv k dispozici (viz sub. 11).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud jeho dovolání pro vady odmítl, avšak v ústavní stížnosti neuvedl, v čem konkrétně jeho pochybení
(jde-li o výklad a použití zejména §237 a §241a odst. 2 o. s. ř.) mělo spočívat. Z vyžádaného soudního spisu navíc vyplynulo, že stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávnou právní úpravou, tj. občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. 12. 2012, který stanovil předpoklady přípustnosti dovolání a potažmo jeho obligatorní obsahové náležitosti odlišně od relevantní právní úpravy, a tudíž sotva mohl daným zákonným požadavkům dostát. S ohledem na obsah ústavní stížnosti není zřejmé, v čem by tvrzené porušení práva na soudní ochranu či řádný proces mělo spočívat, zvláště pak v situaci, kdy to byl stěžovatel, kdo způsobil, že dovolání muselo být pro vady odmítnuto, aniž by se Nejvyšší soud mohl zabývat (v prvé řadě) otázkou jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
12. Jestliže stěžovatel namítl, že se městský soud dopustil procesního pochybení, jež spočívalo v tom, že po právní stránce věc posoudil rozdílně od obvodního soudu, a tudíž "překvapivě", na doplnění možno uvést, že z obsahu ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být tímto postupem zkrácen na svém právu uvádět (k otázce existence příčinné souvislosti) relevantní skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy, nýbrž právně argumentovat. K tomu však poskytuje procesní prostor právě dovolání, jenž - jak již bylo konstatováno - stěžovatel nevyužil.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu