ECLI:CZ:US:2018:4.US.705.18.1
sp. zn. IV. ÚS 705/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Miroslava Hona, zastoupeného JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jílovém u Prahy, Masarykovo náměstí 195, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 32 Cdo 4907/2017-324, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 17 Co 504/2016-291, a Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 8. 2016, č. j. 25 C 105/2009-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 6. 2014, č. j. 25 C 105/2009-202, a současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 25 C 105/2009-283, žádosti nevyhověl, neboť stěžovatel nedoložil osobní, majetkové a výdělkové poměry, jen soudu sdělil, že nic nevlastní, nemá žádné příjmy ani výdaje. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 17 Co 504/2016-291, potvrdil usnesení soudu nalézacího. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 32 Cdo 4907/2017-324, zastavil řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení, ač k odstranění tohoto nedostatku byl dovolacím soudem vyzván.
Proti všem shora uvedeným usnesením obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 26. 2. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména uvádí, že se Nejvyšší soud odklonil od ustálené judikatury (od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSCR 9/2015, a ze dne 31. 8. 2015, č. j. 32 Cdo 1885/2015-241), ve kterých dospěl soud ke stejnému výroku, avšak na základě jiných závěrů. Tím, že Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil, aniž by se vůbec zabýval meritem věci, alespoň potud, že by se ztotožnil s verdikty předcházejících soudů, jak učinil v uvedeném usnesení, zasáhl nepřípustně do práva na spravedlivý proces. Mělo být postupováno podle uvedené judikatury, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel nežádal o ustanovení zástupce. Dále namítá, že požádal nalézací soud o prodloužení lhůty k odstranění nedostatku zastoupení z důvodu kolize soudních jednání, čemuž soud vyhověl, avšak stěžovateli stanovil lhůtu ke stanovenému dni, nikoli ve dnech, což zapříčinilo, že mu část lhůty uplynula jen administrativou soudu - taková lhůta je nezákonná. Další námitky stěžovatele směřují proti neosvobození od soudních poplatků a postupu soudu nalézacího a odvolacího.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, zakládá-li porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním tzv. přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve stěžovatelově věci učinit.
Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatel nesplnil jednu z podmínek dovolacího řízení - povinné zastoupení podle §241 občanského soudního řádu. Jelikož nebyla splněna podmínka řízení, nemohl Nejvyšší soud rozhodnutí meritorně přezkoumat; proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zastavil-li pro uvedenou vadu dovolací řízení. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance - jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda právě v předmětné věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.
Námitka, že v předchozím usnesení Nejvyšší soud rozhodl totožně, avšak na jiných právních závěrech, není způsobilá změnit výše uvedený závěr o správnosti postupu Nejvyššího soudu. Předcházející usnesení není předmětem přezkumu a napadený postup dovolacího soudu je ústavně konformní. K námitce nezákonnosti stanovené lhůty je nutné zdůraznit, že šlo o prodloužení již stanovené lhůty, čímž okresní soud vyhověl žádosti stěžovatele. Je pravdou, že způsob stanovení lhůty k určitému datu není z důvodů uvedených stěžovatelem obvyklý, je však v této věci ústavně konformní - stěžovatel měl stále několik dní na to, aby výzvě soudu vyhověl.
Postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ve zbylé části směřující proti usnesením okresního a krajského soudu je ústavní stížnost posouzena nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Jde přitom o požadavek řádného vyčerpání dostupných prostředků nápravy, tj. vyčerpání procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi, včetně splnění požadavku na právní zastoupení v dovolacím řízení podle §241 občanského soudního řádu. Poněvadž stěžovatel v posuzované věci takto řádně dovolání nepodal a nevyčerpal, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu