ECLI:CZ:US:2018:4.US.786.18.1
sp. zn. IV. ÚS 786/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti T. K. D., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 8 Tdo 1291/2017-27, Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2017, č. j. 10 To 180/2017-522, a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. února 2017, č. j. 2 T 83/2015-486, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 2 T 83/2015-300, zprostil stěžovatele obžaloby, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. ledna 2016, č. j. 10 To 11/2016-335, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 28. července 2016, č. j. 2 T 83/2015-383, stěžovatele znovu zprostil obžaloby, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. září 2016, č. j. 10 To 400/2016-424, opětovně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Ve výroku uvedeným rozsudkem Okresní soud v Kutné Hoře stěžovatele shledal vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, a za tuto trestnou činnost a zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever dne 4. listopadu 2016, sp. zn. 2 T 86/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 50 To 437/2016, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu a k trestu propadnutí specifikovaných věcí, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudků Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni. Okresní soud v Kutné Hoře stěžovateli rovněž uložil povinnost nahradit poškozeným společnostem škodu ve výši 1 020 085,10 Kč a 1 033 914,90 Kč. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Praze zamítl; Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Podle stěžovatele je nepřehlédnutelné, že před odsouzením byl opakovaně zproštěn obžaloby - tato nestandardní procesní situace zakládá značné pochybnosti o spolehlivém prokázání jeho viny. Stěžovatel byl odsouzen na základě domněnky, že trestného činu se dopustil tím, že měl vyjmout z funkčních serverů procesory, které nefunkční zabalil a nechal odeslat. Soud se však nevypořádal s tím, jak mohl procesory vynést, jestliže jediná cesta - elektronickým rámem - by je pravděpodobně poškodila. Za této situace netvoří provedené důkazy ucelený řetěz, na základě kterého by mohl být shledán vinným a odsouzen; k naplnění skutkové podstaty chybí vysvětlení způsobu, jak se mohl cizí věci zmocnit (vynést ji). Samo nestandardní chování stěžovatele nemůže být při zachování zásady in dubio pro reo důvodem odsouzení. Nalézací soud založil zprošťující rozsudky na tom, že nenalezl přímý důkaz o vině, tedy nezjistil způsob vynesení odcizených předmětů, což však pro krajský soud nebyl důvod podstatný. Opačný závěr měl být podle stěžovatele správný - Jeho vina nebyla zjištěna dostatečně; vady, kterých se přitom okresní soud dopustil, pak ani odvolací a dovolací soud neodstranily a nesprávný postup potvrdily.
Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (viz čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky) - jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky libovůle, což však v projednávané věci nenastalo.
Od počátku bylo v řízení zjevné, že k trestné činnosti došlo; nalézací soud však stěžovatele obžaloby opakovaně zprostil pro neexistenci přímého důkazu, že právě on odcizil předmětné procesory. Podle stěžovatele mělo být zásadním důvodem odsouzení pouze jeho "nestandardní" chování na pracovišti. Uvedené chování popisoval nalézací soud již ve svém prvním rozsudku tak, že stěžovatel opakovaně odebral server mimo stanovený proces kontroly a manipuloval s ním skrytě, takže ani ze záznamů průmyslových kamer nebylo možné zjistit, co s nimi přesně dělal - následně si "něco" schoval do kapsy. Po této činnosti stěžovatel server namísto ke kontrole postoupil přímo k expedici. Stěžovatel byl prokazatelně poslední, kdo se servery (neoprávněně) manipuloval před odesláním zpět zákazníkům, kteří teprve zjistili, že vrácené a zkontrolované servery nejsou funkční právě proto, že jim chybí procesor.
Nestandardní chování stěžovatele, zachycené průmyslovými kamerami společně s dalšími poznatky, představovalo ucelený řetězec nepřímých důkazů bez existence důvodných pochybností (nenaplnění zásady in dubio pro reo), přesto je nalézací soud považoval za nedostatečné pro odsouzení stěžovatele. Teprve poté, co soud prvního stupně opakovaně provedl a zhodnotil důkazy, deklaroval vinu stěžovatele a rozhodl o trestu. Jsou to právě jen obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu (čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky) za jednání, jež zákon označil za trestný čin a s nímž spojil příslušnou sankci (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Soudy musí k závěru o naplnění skutkové podstaty toho kterého trestného činu dospět na základě volného uvážení, postupem podle trestního řádu. Respektuje-li přitom soud podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto "hodnocení přehodnocovat", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (např. nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, viz N 28 SbNU 1/219, či http://nalus.usoud.cz).
V projednávaném případě tato situace nastala a jakkoliv stěžovatel závěry obecných soudů nesdílí, nemůže jeho samostatný nesouhlas s nimi bez dalšího opodstatnit ústavní stížnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje svůj nesouhlas, který je možná pochopitelný, ale nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces. Uvedené právo zaručuje každému, že v jeho věci proběhne řízení podle pravidel upravených příslušným procesním předpisem (trestním řádem) se zachováním všech nástrojů a opravných prostředků - v žádném případě však nezaručuje nárok na úspěch v řízení, a to ani v případě, kdy soud (prvního stupně) opakovaně učinil závěr právě opačný.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, soudy je řádně odůvodnily, přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů (byť nepřímých) rozhodly o vině a trestu, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu