ECLI:CZ:US:2018:4.US.803.18.1
sp. zn. IV. ÚS 803/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Bláhy, zastoupeného JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem Advokátní kanceláře BEZDĚK & Partners River Diamond, se sídlem Praha 8 - Karlín, Rohanské nábřeží 7, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 12. 2017 č. j. 15 EXE 659/2010-42 a proti příkazu soudního exekutora Mgr. Jana Škarpy, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem Šátalská 469/1, Praha 4, ze dne 10. 7. 2017 č. j. 206 EX 774/11-84, za účasti A. Okresního soudu v Berouně a B. Mgr. Jana Škarpy, soudního exekutora, jako účastníků řízení, a za účasti města Unhošť, se sídlem v Unhošti, Václavské nám. 44, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 6. 3. 2018 se Jan Bláha (dále jen "povinný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci úhrady nákladů exekuce, a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 1. 6. 2010 usnesením č. j. 15 EXE 659/2010-14 Okresní soud v Berouně (dále jen "exekuční soud") nařídil exekuci na majetek povinného - na základě vykonatelného bloku na pokutu vydaného Městskou policií Unhošť dne 28. 12. 2007 - pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1 000 Kč a nákladů exekuce oprávněného a soudního exekutora. Ve věci rozhodovali postupně tři soudní exekutoři.
Dne 10. 7. 2017 příkazem č. j. 206 EX 774/11-84 k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor Mgr. Jan Škarpa, Exekutorský úřad Praha 4, rozhodl o zbývající části nákladů exekuce, jež byly tvořeny odměnou exekutora ve výši 1 752,07 Kč a DPH ve výši 367,93 Kč. Z obsahu spisu i exekučního příkazu vyplývá, že náklady exekuce již byly vymoženy. Povinný podal proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce včasné námitky, v nichž namítal, že jde o nezákonnou exekuci, a proto náklady exekuce je povinen hradit oprávněný, který zavinil vznik těchto nákladů. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a předložil je k rozhodnutí exekučnímu soudu.
Dne 27. 12. 2017 usnesením č. j. 15 EXE 659/2010-42 exekuční soud námitky povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 7. 2017 č. j. 206 EX 774/11-84 zamítl. Podle exekučního soudu povinný ve svých námitkách uvádí pouze skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce, nikoliv však skutečnosti rozhodné ve vztahu k přezkoumávanému příkazu k úhradě nákladů exekuce. Prostřednictvím včas podaných námitek proti jednomu příkazu k úhradě nákladů exekuce nelze dosáhnout zrušení předcházejícího příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 5. 2012, který byl povinnému doručen již dne 7. 5. 2012 a nabyl právní moci. Předmětná exekuce je vedena na základě vykonatelného exekučního titulu a exekuční návrh byl oprávněným podán oprávněně, neboť povinný nesplnil dobrovolně povinnost uloženou mu exekučním titulem (k úhradě jistiny došlo až dne 27. 4. 2015).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím exekučního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny tím, že napadené rozhodnutí je výrazem libovůle, není řádně odůvodněno a nerespektuje judikaturu Ústavního soudu představovanou usnesením ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1565/17 a nálezem ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3465/12. Napadeným rozhodnutím je mu ukládáno platit odměnu soudního exekutora v rozporu se zákonem, čímž došlo k porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Exekuci nařízenou exekučním soudem dne 1. 6. 2010 stěžovatel považuje za nezákonnou s ohledem na výši vymáhané částky, jež činila 1 000 Kč. Stěžovatel si je vědom, že jde o bagatelní částku, i judikatury Ústavního soudu v tomto směru, nicméně se domnívá, že v jeho případě jde o evidentní svévoli exekučního soudu, což je důvodem k ústavněprávnímu přezkumu jeho věci.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatele, že v jeho případě jde o evidentní svévoli exekučního soudu, což dle jeho názoru by mělo být důvodem k ústavněprávnímu přezkumu jeho věci. Naopak Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána již bagatelní výší žalované částky, byť stěžovatel zastává odlišný názor.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu