ECLI:CZ:US:2018:4.US.84.18.1
sp. zn. IV. ÚS 84/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Miroslava Fuxe, b) Zemědělského družstva Chýšť se sídlem v Chýšti 24, obou zastoupených Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 3499/2017-648, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 3. 2017, č. j. 18 Co 807/2012-593, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a Blanky Kocveldové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastnice byla vlastnicí stavební parcely č. X1, jejíž součástí je objekt k bydlení č. p. X2 v obci Voleč, a dále pozemkových parcel č. X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9 v katastrálním území a obci V., vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice, na LV č. X10 a X11. Dne 19. 5. 2011 uzavřela vedlejší účastnice smlouvu, kterou nemovitosti převedla za 300 000 Kč na Pavla Mazáče, který je následně (1. 6. 2011 a 24. 6. 2011) převedl na oba stěžovatele za celkovou cenu 1 000 000 Kč.
Vedlejší účastnice se v řízení u Okresního soudu v Pardubicích domáhala určení, že je vlastnicí výše uvedených nemovitostí; tvrdila, že nebylo její vůlí nemovitosti prodat, nýbrž jen chtěla od p. Mazáče půjčit 300 000 Kč na opravu objektu k bydlení - s tím, že mu bude po dobu devíti let splácet měsíčně 3000 Kč. Vedlejší účastnice namítala, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a její lichevní charakter, neboť kupní cena byla v hrubém nepoměru s tržní hodnotou nemovitostí a p. Mazáč využil nezkušenosti vedlejší účastnice, kterou uvedl v omyl. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č. j. 18 C 106/2011-198, zamítl žalobu vedlejší účastnice a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že vedlejší účastnice neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že je vlastnicí nemovitostí, a dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, kterým byl posílen význam dobré víry při nabývání nemovitostí od nevlastníka.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudky ze dne 13. 11. 2013, č. j. 18 Co 807/2012-374, a ze dne 17. 2. 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504, změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil vedlejší účastnici vlastnicí uvedených nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení. Obě rozhodnutí však byla zrušena rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 2102/2014-427, a ze dne 14. 12. 2016, č. j. 30 Cdo 3119/2016-568, a to (ve stručnosti) pro nedostatky odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí. V řadě třetím rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 3. 2017, č. j. 18 Co 807/2012-593, byla opětovně určena vedlejší účastnice vlastnicí nemovitostí a stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit náklady nalézacího a odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí a p. Mazáčem je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a její lichevní charakter, stěžovatelé při nabývání nemovitostí nebyli v dobré víře, a proto jim ochrana nabytých práv nenáleží. Dovolání proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší soud usnesením 31. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 3499/2017-648, v němž (mj.) uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu lze dospět k závěru o naplnění znaků lichevní smlouvy a neexistenci dobré víry stěžovatelů při nabývání nemovitostí.
Proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3499/2017-648 a rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 807/2012-593 se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 8. 1. 2018 a navrhují jejich zrušení; namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, rozpor s ústavním postulátem vyloučení svévole a obecně pojatým principem rovnosti. Stěžovatelé zejména tvrdí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy je v posuzované věci natolik extrémní, že vybočuje z mezí Listiny základních práv a svobod, jakož i z principů demokratického právního státu; obecné soudy svévolně aplikovaly normy jednoduchého práva a odklonily se od ustálené judikatury. Stěžovatelé namítají extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, neobjektivitu a jednostrannost odvolacího soudu při hodnocení důkazů. Dále stěžovatelé nesouhlasí s pojetím přípustnosti dovolání, neboť v případě ústavněprávního deficitu rozhodnutí by mělo být dovolání vždy přípustné. Odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a p. Mazáčem jako smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), a jako smlouvu lichevní.
Ústavní soud připojil spis okresního soudu, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a napadenými rozhodnutími obecných soudů, dospěl k následujícím závěrům:
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, zakládá-li porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zásah do základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatelů učinit.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud, byť v odmítavém usnesení, se věcí pečlivě zabýval, odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k předloženým právním otázkám, včetně recentní judikatury Ústavního soudu, a dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů, neboť předestřené otázky hmotného práva již byly řešeny v judikatuře dovolacího soudu a námitky vůči skutkovým zjištěním nejsou v dovolacím řízení přípustné. Nutno podotknout, že usnesení Nejvyššího soudu se minimálně svým rozsahem (9 stran), ale i obsahem, pozitivně vymyká z rutiny odmítavých usnesení civilistického úseku dovolacího soudu.
Argumentace stěžovatelů má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudku odvolacího soudu, řádně odůvodněny, a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud doplnil skutková zjištění, neboť to považoval za nutné pro dostatečné zjištění skutkového stavu - v reakci na vznesené námitky, což mu nelze vytknout. Dokazování provedl odvolací soud ústavně konformním způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud nechal vypracovat znalecký posudek soudních znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, jejichž smyslem bylo zjištění duševního stavu vedlejší účastnice. Z posudků vyplynula mj. i náchylnost vedlejší účastnice na manipulaci a zneužití ze strany třetích osob. Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 1. 2013, č. j. 22 T 83/2011-681, i ze svědeckých výpovědí, obecné soudy zjistily trestnou činnost p. Mazáče, kterou páchal v souvislosti s poskytováním půjček a koupí nemovitostí (to ostatně připustil i sám p. Mazáč ve své výpovědi); rovněž bylo zjištěno, že p. Mazáč je profesionál na trhu s nemovitostmi. Z provedeného dokazování rovněž vyplynul závěr o tom, že vedlejší účastnice neměla v úmyslu nemovitosti prodat a že byla uvedena v omyl jednáním p. Mazáče a p. Vinaře, který měl převod zprostředkovat za provizi. Obecné soudy rovněž vyvrátily, že by stěžovatelé byli v dobré víře při nabývání nemovitostí. Ne příliš věrohodný je rovněž postoj p. Vinaře, který odmítl při jednání soudu udělit souhlas s přehráním záznamu jeho rozhovoru s vedlejší účastnicí, která jej pořídila bez jeho vědomí.
Obecné soudy přezkoumaly ústavně konformním způsobem smlouvu uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a p. Mazáčem ohledně převodu nemovitostí a odkázaly na příslušnou judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, které se věnují definičním znakům lichevních smluv. V posuzované věci byly tyto znaky naplněny, neboť: 1. byl zjištěn hrubý nepoměr plnění oproti hodnotě převáděného majetku; 2. byly zde subjekty lichevní smlouvy - vedlejší účastnice a p. Mazáč; 3. byly splněny subjektivní znaky - vedlejší účastnice byla psychicky slabší a snadno manipulovatelný jedinec a p. Mazáč úmyslně ze stavu vedlejší účastnice těžil.
K otázce neexistence dobré víry stěžovatelů obecné soudy dospěly k logickým závěrům, které jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/14, a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16). Dobrou víru nabyvatelů nelze presumovat již z toho, že vycházely ze stavu v katastru nemovitostí, nýbrž je nutné zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci; posouzení dobré víry musí být přísné a v případě pochybností nelze výjimku z nemožnosti nabytí vlastnické práva od nevlastníka aplikovat. Z provedeného dokazování plyne závěr, že o závadném jednání p. Mazače stěžovatelé věděli, a proto odvolací i dovolací soud správně neposkytly ochranu nabytým vlastnickým právům stěžovatelů - naopak bylo (i podle Ústavního soud) namístě zastat se vedlejší účastnice.
Postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ani se obecné soudy nedopustily svévole nebo porušení principu rovnosti; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu