ECLI:CZ:US:2018:4.US.884.18.1
sp. zn. IV. ÚS 884/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. K. a L. K., oba právně zastoupení JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov-Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 6 Tdo 1445/2017-34, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2017 č. j. 7 To 75/2017-513 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 23. února 2017 č. j. 3 T 128/2015-459, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 8. března 2018, se stěžovatelé (dále též "obvinění") domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně měl být porušen článek 11 odst. 1, článek 36 odst. 1 a článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. února 2017 č. j. 3 T 128/2015-459 tak, že oba stěžovatele A. a L. K. uznal vinnými pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 dílem dokonaný, dílem nedokonaný spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Za tento trestný čin uložil okresní soud A. K. trest odnětí svobody ve výměře 1 (jeden) rok a 4 (čtyři) měsíce a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře 2 (dvou) let. L. K. uložil okresní soud trest odnětí svobody na jeden rok a dva měsíce a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře 2 (dvou) let. Dále okresní soud uložil obviněnému A. K. povinnost zaplatit České republice náhradu škody ve výši 176.192,- Kč.
Tohoto trestného činu se měli obvinění dopustit ve stručnosti tím, že po předchozí dohodě v úmyslu neoprávněně získat dávky nemocenského pojištění pro obviněného A. K. uvedli v písemných podkladech, sloužících pro výpočet dávek nemocenského pojištění, nepravdivé údaje o existenci jeho fiktivního pracovního poměru u občanského sdružení XX a o výši jeho předpokládaného příjmu ve výši 60 000,- Kč měsíčně za situace, kdy toto občanské sdružení nemělo žádného zaměstnance a nedosahovalo příjmů, ze kterých by bylo možné vyplácet mzdu v deklarované výši. Na základě těchto skutečností byly A. K. přiznány a vypláceny dávky nemocenského pojištění ve výši 750,- Kč denně, a to za období od 4. listopadu 2013 do 30. září 2014 v celkové výši 248.192,- Kč, z níž mu byla vyplacena částka 176.192,- Kč a výplata zbývající částky ve výši 72.000,- Kč byla z důvodu správního řízení pozastavena.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání a Krajský soud v Ostravě (dále "krajský soud") usnesením ze dne 25. května 2017 č. j. 7 To 75/2017-513 jejich odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
Dovolání obviněných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 6 Tdo 1445/2017-34 odmítnuto.
III.
Stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu tím, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, a to zejména výsledek vstupní lékařské prohlídky ze dne 19. září 2013 a s tím spojené uzavření pracovní smlouvy dne 9. října 2013.
Stěžovatelé mají za to, že nebyla dostatečně vyvrácena jejich obhajoba a nedošlo k jednoznačnému prokázání jejich viny, kterou popírají. Stěžovatelé mají za to, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a nesprávně zjistily skutkový stav jejich věci, přičemž mají za to, že jejich jednání nelze považovat za trestný čin, neboť nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Dále stěžovatelé poukazují i na skutečnost, že v pořadí první rozsudek okresního soudu v jejich trestní věci ze dne 16. května 2016 byl zprošťující a v novém řízení byly stejné důkazy posouzeny diametrálně odlišně.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují totožné námitky již dříve uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na tyto námitky obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelé nepřípustně očekávají, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jedině obecné soudy rozhodují o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny). Ústavní soud může do rozhodování obecných soudů zasáhnout jen tehdy, zjistí-li závažný exces, který ve svém důsledku zkracuje obviněné na jejich základních právech či svobodách. Ústavní soud ovšem nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala jakýkoli, natož závažný, exces z kautel spravedlivého procesu.
Obecné soudy se logicky a srozumitelně vypořádaly s obhajobou obou obviněných a s námitkami, které stěžovatelé opakují v ústavní stížnosti. Tyto námitky se vztahují jak k otázce zřízení pracovního místa a zdravotního stavu obviněného A. K., tak naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Obecné soudy se řádně a logicky vypořádaly s námitkou týkající se opakovaného rozhodování v předmětné trestní věci. Ústavní soud připomíná, že z důvodu podání odvolání státním zástupcem v neprospěch obviněných se neuplatní princip zákazu reformace in peius, tedy v odvolacím řízení může dojít ke zhoršení jejich postavení a k vynesení odsuzujícího rozsudku, byť původní rozsudek byl zprošťující.
Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti je zejména povinen zkoumat, zda bylo trestní řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněných stěžovatelů a tomu odpovídajícím uloženým trestům.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovatelům zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu