ECLI:CZ:US:2018:4.US.923.18.1
sp. zn. IV. ÚS 923/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky WS Handicap, s. r. o., se sídlem Praha 10 - Záběhlice, Žirovnická 3133/6, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017 č. j. 11 Co 303/2017-153 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2017 č. j. 15 C 197/2014-127, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 9. 3. 2018 se obchodní společnost WS Handicap, s. r. o. (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o příslušenství pohledávky.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 197/2014 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 29. 3. 2017 rozsudkem č. j. 15 C 197/2014-127 obvodní soud uložil žalované povinnost zaplatit České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalobce") úroky z prodlení s úhradou smluvní pokuty ve výši specifikované ve výroku I rozsudku. Obvodní soud tak rozhodoval poté, co jeho dřívější rozhodnutí byla v odvolacím řízení zrušena.
Dne 22. 11. 2017 rozsudkem č. j. 11 Co 303/2017-153 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 15 C 197/2014-127 potvrdil (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy nebyly oprávněny rozhodnout o meritu věci, svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), odepřely jí právo na řádné projednání věci, porušily zásadu rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 2 Listiny, porušily princip rovnosti zbraní a neoprávněně zasáhly do majetkové sféry stěžovatelky.
Obvodní soud ve vyjádření ze dne 20. 3. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že jsa vázán právním názorem odvolacího soudu se zabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Neztotožnil se s názorem stěžovatelky, že byla rozhodována věc, jež nenáležela do rozhodovací pravomoci soudu. Vzhledem k tomu, že po částečném zpětvzetí žaloby zůstalo předmětem řízení příslušenství ze smluvní pokuty, obvodní soud se nejprve musel jako otázkou předběžnou zabývat tím, zda a v jakém rozsahu vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty. Obvodní soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že v daném případě došlo k porušení rovnosti stran, a závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud ve vyjádření ze dne 27. 3. 2018 k ústavní stížnosti k námitkám procesního charakteru uvedl, že po částečném zpětvzetí žaloby zůstal předmětem řízení pouze úrok z prodlení. Má-li být posouzeno, zda se stěžovatelka dostala do prodlení při svém dobrovolném plnění, a zda ji tedy stíhá povinnost platit úrok z prodlení, je nezbytné zabývat se tím, zda vůbec byla povinna plnit a v jakém rozsahu, což znamená nutnost posoudit jako předběžnou otázku i přiměřenost výše smluvní pokuty. Nelze proto argumentovat, že soud "neměl pravomoc rozhodnout o přiměřenosti výše smluvní pokuty"; při takovémto přístupu by o úroku z prodlení nemohlo být vůbec rozhodnuto, což by představovalo odepření spravedlnosti ve vztahu k oběma procesním stranám. Závěrem odvolací soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Stěžovatelka v replice ze dne 23. 4. 2018 na vyjádření obvodního soudu a odvolacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že na svých tvrzeních v ústavní stížnosti i nadále trvá.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem v řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, a to nezákonnými rozhodnutími obvodního soudu a odvolacího soudu o příslušenství pohledávky, což mělo protiústavně zasáhnout i její majetek.
Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že v daném případě žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledat nelze; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry obvodního soudu a odvolacího soudu ohledně důvodnosti nároku na smluvní pokutu za porušení závazku a ohledně její (ne)přiměřenosti. Takové stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci napadených rozhodnutí založit nemohou.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obvodního soudu i odvolacího soudu, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Žádné porušení požadavků spravedlivého procesu zjištěno nebylo - jde jen o nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy v civilním řízení.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu