ECLI:CZ:US:2018:4.US.974.18.1
sp. zn. IV. ÚS 974/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 2223/2017-412, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 č. j. 25 Co 249/2016-378 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. března 2016 č. j. 16 P 103/2000-354, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavně zaručená práva a svobody vyplývající z čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka omezena ve svéprávnosti a může v podstatě vykonávat pouze běžné majetkoprávní jednání v hodnotě 1 000 Kč týdně. Opatrovníkem stěžovatelky soud jmenoval městskou část Praha 9. Stav omezení výkonu práv stěžovatelkou trvá v různých podobách od roku 1999. Obvodní soud vzal za prokázané, že stěžovatelka trpí duševní poruchou trvalého rázu, která není léčbou ovlivnitelná. Nahrazení institutu omezení svéprávnosti nějakým mírnějším institutem je dle soudu nedostatečné. Stěžovatelka je sice schopna se postarat o sebe a domácnost (s podporou svého bratra, s nímž žije ve společné domácnosti), není však schopna samostatně hospodařit a vyřizovat úřední záležitosti. Postrádá náhled na své onemocnění. Z výslechu stěžovatelky soud dovodil, že je velmi snadno manipulovatelná a podléhá vlivu svého okolí, přičemž její zdravotní stav se přitom spíše zhoršuje. Omezení svéprávnosti do jejího života fakticky nezasahuje, avšak soud je přesvědčen, že by jí při nabytí plné svéprávnosti mohla hrozit újma; proto rozhodl ustanovit jí veřejného opatrovníka. Bratr stěžovatelky o ní sice dobře pečuje, avšak nedokáže ochránit její zájmy tak jako veřejný opatrovník. Soužití mezi nimi se jeví jako relativně harmonické, nicméně v určitých ohledech poněkud "svérázné".
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Obvodní soud stěžovatelku řádně zhlédl při ústním jednání, vedl s ní neformální rozhovor zaměřený na její život, záliby, denní potřeby, průběh všedního dne, atd. Takový postup vyhodnotil odvolací soud jako správný ve směru zjištění osobního a zdravotního stavu posuzované osoby, jež se nezaměřuje na typickou podobu výslechu účastníka řízení, nýbrž směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzované osoby a plní potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních názorů. Posuzovanou osobu lze přitom podle okolností případu zhlédnout i při ústním jednání. V daném případě bylo zřejmé, že prostředí soudní budovy stěžovatelce nevadilo, nijak ji neomezovalo ve spontánnosti odpovídání, zhlédnutí proběhlo za účasti jejího bratra a zvoleného zmocněnce. Rozsah omezení svéprávnosti pak plně odpovídá závěrům znaleckých posudků. Za správné pak odvolací soud označil i jmenování veřejného opatrovníka, neboť při zamýšleném řešení společné bytové situace nastává konflikt zájmů stěžovatelky a jejího bratra, takže jeho jmenování vylučuje §63 občanského zákoníku. Městský soud vyšel z toho, že veřejný opatrovník zastupuje stěžovatelku již několik let, zařídil jí převod bytu do osobního vlastnictví a lze tak předpokládat, že i nadále bude takto v jejím zájmu postupovat.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, když poukázal na to, že soudy se nikterak neodchýlily od jeho judikatury. Zhlédnutí proběhlo v souladu s právními předpisy přímo soudcem a při ústním jednání. Bylo vedeno tak, aby byl zjištěn skutečný aktuální stav stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v celém předchozím řízení nebyly splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Stěžovatelka nebyla náležitě zhlédnuta, jak vyžaduje zákon, aby mohly soudy o její svéprávnosti rozhodnout. V dané věci došlo dle stěžovatelky k jasnému zanedbání a podcenění znaleckého zkoumání. Znalecký posudek v dané věci byl vypracován v době povánoční a v místě, kde stěžovatelka nemá běžnou domácnost, a samotné prostředí na ní působilo dosti stresově. Soud stěžovatelku nezhlédl v jejím bydlišti, nezjistil její názor v klidném prostředí a o setkání nesepsal jakoukoliv zprávu, která by mohla být podkladem pro rozhodnutí. Tuto situaci se soud snažil napravit při ústním jednání, avšak výslechem stěžovatelky v soudní síni, ve stresu, při nátlaku a za přítomnosti veřejnosti svým povinnostem nedostál. Stěžovatelka tak v celém řízení nedostala šanci soudu a znalcům ukázat, jak ve skutečnosti žije, jak se přirozeně chová, jak reaguje, atd. Tyto názory vyplývají i ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2015. Nikterak nebyly vzaty v potaz ani změny ve stěžovatelčině zdravotním stavu (probíhající medikace, apod.). Rozhodnutí tak nevycházelo z aktuálního stavu. Soud zcela ignoroval přání stěžovatelky, aby jejím opatrovníkem byl někdo z řad rodinných příslušníků, zejména bratr, který se o ní dlouhodobě stará. Tvrzení soudů, že její bratr sleduje své majetkové zájmy, považuje stěžovatelka za nepravdivé a navíc irelevantní, když větší majetkové přesuny musí stejně potvrzovat soud. Soud vztah mezi bratrem a stěžovatelkou označil za "svérázný", aniž by svůj závěr jakkoliv odůvodnil. Namísto toho určil opatrovníkem stěžovatelky neznámou úřednici, jež nemá o stěžovatelčin život žádný zájem. Takový postup soudů odporuje judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Co se týče samotných důvodů omezení svéprávnosti a řízení o něm, neshledal Ústavní soud v postupu soudů nějaké závažné pochybení, které by mělo vést k jeho zásahu. Soudy vyšly jak ze znaleckých posudků, které jsou ve vztahu ke stěžovatelce po téměř 20 let v zásadě konstantní (liší se pouze v tom, jak je stěžovatelka momentálně ochotna podstupovat léčbu), tak z vlastního hodnocení stěžovatelčina projevu. Výtky, které v tomto směru stěžovatelka vznesla, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné, natož za důvodné. Zvláštní "stresovost" prostředí, kde probíhalo znalecké zkoumání, se v řízení nepotvrdila. Obecné soudy se ve svém hodnocení rovněž zabývaly vlivem prostředí soudní síně na stěžovatelku (srov. str. 6 rozsudku městského soudu), přičemž jej neshledaly být důležitým faktorem. Ze spisového materiálu nevyplývá žádný náznak toho, že by stěžovatelka měla být při uvedených procesních úkonech pod jakýmkoliv mimořádným stresem.
9. Rovněž Ústavní soud je toho názoru, že vzhledem k četnosti jak znaleckých zkoumání, tak úředních a soudních výslechů by nemělo takové prostředí hrát u stěžovatelky významnou roli, zvlášť v řízení, jehož předmětem je, mimo jiné, posoudit stěžovatelčinu schopnost vyřizovat si samostatně důležité úřední záležitosti a plnit si své povinnosti. Lze tedy uzavřít, že jak znalecké zkoumání, tak zhlédnutí stěžovatelky soudem považuje Ústavní soud za přijatelné procesní úkony, přípustným způsobem sloužící k rozhodnutí o meritu věci. Naopak Ústavní soud nemohl přisvědčit názoru, že k zhlédnutí posuzované osoby by mělo docházet vždy (nebo třeba i jen zásadně) v jejím domácím prostředí. Takový mimořádný postup je třeba vždy odůvodnit konkrétními okolnostmi jednotlivých případů.
10. Samotné rozhodnutí je v souladu s obsahem proběhlého dokazování, přičemž rozporné důkazy ohledně stěžovatelčina zdravotního stavu zjištěny nebyly. V celém obsáhlém spise se nenachází jediný důkaz (kromě tvrzení stěžovatelky a její rodiny či přátel) ohledně zmírnění dopadů její nemoci. Naopak podle znalců lze očekávat spíše zhoršování zdravotního stavu. Skutečnost, že stěžovatelka se aktuálně podrobuje terapii, vzaly soudy v potaz, avšak vzhledem k minulému chování (časté přerušování terapie) nemohla být v daném řízení rozhodující.
11. Co se týče vymezení rozsahu omezení svéprávnosti (§53 o. z.), je ze spisu zřejmé, že i tomu soudy věnovaly dostatečnou pozornost a v souladu se všemi provedenými důkazy dovodily, že stěžovatelka je v zásadě schopna provádět běžnou, každodenní rutinní činnost (úklid, vaření, nákupy jídla, apod.), avšak postrádá vzhledem ke svým povahovým a duševním rysům schopnost provádět samostatně činnosti složitější (větší majetkové přesuny, úřední záležitosti, atd.). Konečně ze samotného výslechu stěžovatelky vyplynulo, že se o takové činnosti sama ani nezajímá a o jejich provádění příliš nestojí, přičemž ji současná situace vlastně nijak neomezuje. S výjimkou omezení při převodu nemovitého majetku pak jiný důvod pro změnu stavu neuvedl ani bratr stěžovatelky.
12. Pochybení Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí o osobě opatrovníka. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že soudy nebraly její přání ohledně osoby opatrovníka v potaz. Již z povahy řízení o omezení svéprávnosti vyplývá, že vyhovění přání omezované osoby nemůže být vždy absolutním neprolomitelným principem. V dané věci soudy opakovaně a obsáhle přání stěžovatelky vyslechly a zabývaly se jím, avšak shledaly podstatné důvody pro nevyhovění. Za drobné pochybení může Ústavní soud označit, že obvodní soud se spokojil s velmi povšechným označením vztahu mezi stěžovatelkou a jejím bratrem jako "svérázným". Z kontextu rozhodnutí lze však dovodit, že stěžovatelka je v očích soudů osobou zcela pod vlivem svého bratra, který má aktuální zájem proměnit jejich majetkové poměry. Už z toho vyplývá, jak správně poukázal odvolací soud, střet zájmů obou osob, přičemž zájmy stěžovatelky je třeba, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, zvláště chránit nezávislou osobou. Ve výsledku tak odůvodnění odmítnutí jmenování bratra stěžovatelky jejím opatrovníkem, opírající se zejména o aktuální výslech a předchozí chování obou (minulé pokusy o majetkové převody), považuje Ústavní soud za plně ústavně konformní. Skutečnost, že některé majetkové přesuny potvrzuje v každém případě soud, nehraje při řádném výběru opatrovníka významnou roli. Souhlas soudu je pouze konečnou pojistkou zneužití postavení opatrovníka. Jeho volba by měla směřovat k tomu, aby ke sporům o (ne)udělení souhlasu nedocházelo, a takovou případnou hrozbu musí soudy vzít v potaz.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu