ECLI:CZ:US:2018:Pl.US.22.18.1
sp. zn. Pl. ÚS 22/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Josefa Beránka a 2) Mgr. Romany Beránkové, obou zastoupených Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou, sídlem Nerudova 1404/5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 1 As 33/2013-58 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013 č. j. 57 A 65/2011-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, Antonína Povondry a Hany Povondrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z dalších stěžovateli předložených podkladů vyplývají následující skutečnosti. Stavební úřad v Rokycanech (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 6. 1. 2011 č. j. 208/OST/11 zamítl žádost stěžovatelů o povolení stavby mobilních boxů na zpevněné ploše za účelem ustájení koní, neboť dospěl k závěru, že umístění stavby je navrženo v relativní blízkosti sousední nemovitosti a tímto umístěním nejsou zajištěny podmínky pohody bydlení. Ke zhoršení pohody bydlení dochází již v současné době, kdy jsou na pozemcích stěžovatelů umístěny mobilní boxy pro ustájení koní, a samo toto zhoršení dosahuje intenzity překračující míru přiměřenou poměrům, což dokládají pravomocné rozsudky civilních soudů. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podali stěžovatelé odvolání.
3. Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 26. 5. 2011 č. j. RR/1640/11, změnil rozhodnutí stavebního úřadu v nesprávně uvedeném paragrafu a označení právního předpisu ve výroku a nahradil je označením správným, v ostatních částech rozhodnutí potvrdil.
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že se správní orgány řádně vypořádaly s předloženými důkazy, přičemž nevycházely pouze z rozsudků civilních soudů, nýbrž prováděly vlastní šetření a rozsudky civilních soudů se zabývaly pouze v rámci volného hodnocení důkazů.
5. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stavební úřad nepochybil, když v rámci hodnocení vlivu zamýšlené stavby vycházel při určení aktuální zátěže lokality imisemi ze závěrů existujících rozhodnutí civilních soudů zabývajících se stejnou otázkou ve shodné lokalitě. Dané závěry byly plně relevantní i pro správní řízení a bylo by v rozporu s obecnou zásadou ekonomie řízení pořizovat shodný znalecký posudek jak v civilním, tak i opakovaně ve správním řízení. Jako důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku tvrdící, že se krajský úřad ani krajský soud nezabývaly rozdíly mezi boxy zamýšlenými a již realizovanými, které byly předmětem dřívějšího řízení před okresním soudem. Jak krajský úřad, tak i krajský soud vycházely z toho, že již současným užíváním původních mobilních boxů jsou v dané lokalitě překročeny únosné limity imisí, což vyplývá ze znaleckého posudku vyhotoveného v rámci řízení před okresním soudem. Další mobilní boxy pro chov koní umístěné v tomto prostoru, by tak dle Nejvyššího správního soudu logicky způsobily zvýšení imisí na sousedních pozemcích. Stavební úřad, krajský úřad i krajský soud při tomto hodnocení vycházely z předložené projektové dokumentace, a nikoliv z dokumentace k původním boxům. K této dokumentaci byla také pořizována všechna stanoviska dotčených orgánů.
6. Ústavní stížností ze dne 29. 10. 2013 se navrhovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 1 As 33/2013-58 a rozsudku krajského soudu ze dne 29. 3. 2013 č. j. 57 A 65/2011-52. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 3270/13 ze dne 31. 3. 2014 byla ústavní stížnost odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání, která uplynula podle odůvodnění citovaného usnesení dnem 28. 10. 2013.
7. Na základě stížnosti stěžovatele 1) k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ve které namítal porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ESLP v rozsudku ze dne 5. 10. 2017 (stížnost č. 45758/14) uvedl, že usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3270/13 bylo porušeno právo stěžovatele 1) na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neboť nesprávné uplatnění procesního pravidla o lhůtě k podání ústavní stížnosti Ústavním soudem zbavilo stěžovatele jeho práva na přístup k soudu.
8. S odkazem na citovaný rozsudek ESLP se stěžovatelé domáhali podle ustanovení §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obnovení řízení vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 22/18 ze dne 22. 5. 2018 Ústavní soud obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13, povolil, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3270/13 zrušil, a rozhodl, že v řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 22/18.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé poté, co rekapitulují průběh řízení, v ústavní stížnosti konstatují, že byli při podání žádosti o vydání stavebního povolení vedeni záměrem moci co možná nejefektivnějším a současně právem dovoleným způsobem pozemek ve svém vlastnictví užívat a brát z něj požitky, tedy realizovat na svém pozemku předmětnou stavbu tak, aby tuto mohli vlastnit a využívat ji pro potřeby vlastní, své rodiny a současně i umožnit užívání třetím osobám, neboť stěžovatelé zamýšleli na pozemku následně realizované boxy pro ustájení koní pronajímat třetím osobám za účelem zajištění návratnosti investice či dosažení zisku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že na svém vlastnickém právu byli rozhodnutími správních orgánů i soudů zkráceni, když jim zcela nedůvodně nebyla povolena realizace stavby, ač tato byla navrhována způsobem zcela souladným s právním řádem. V rámci řízení jak před správními orgány, tak před soudy stěžovatelé namítali a nadále namítají, že správní orgány i soudy v dané věci postupovaly svévolně, když se nezabývaly otázkou, zda jde o shodný typ mobilních boxů pro koně oproti stávajícím, které byly řešeny v rámci předcházejícího soudního řízení, a jakou vazbu má tato otázka na lokalitu. K dané námitce se krajský soud dle stěžovatelů nevyjádřil, pouze odkázal na dřívější rozsudky soudů v občanskoprávním řízení, kterými bylo nařízeno stěžovatelům zdržet se pronikání imisí z chovu koní na sousední pozemky. Uvedl-li v této souvislosti krajský soud, že z logiky vyplývá, že pokud stávající chov koní narušuje pohodu bydlení nad míru přiměřenou poměrům a několikanásobné zvýšení kapacity chovu situaci může jedině zhoršit, nelze dle stěžovatelů k takovému závěru dospět bez dalšího, zejména za situace, kdy způsob řešení ustájení koní byl zamýšlen jiným technickým způsobem a současně kdy pro nový záměr existovala platná stanoviska a podklady. Stěžovatelé rovněž opakovaně namítali, že byl zpracován posudek vlivu stavby na životní prostředí, který potvrdil, že stavba nebude mít žádný vliv na zvýšení imisí, a tento posudek také následně předložili. Krajský soud jej však nezkoumal a vycházel pouze z výše uvedených soudních rozhodnutí, doplněných svými teoretickými úvahami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud postupem podle §119b odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu na základě povolené obnovy řízení znovu přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, o níž bylo původně rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13, přičemž nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je samozřejmě i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelů Ústavní soud nedospěl.
12. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
13. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. aby se věcí zabýval ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o správní žalobě, anebo dokonce správní orgány v řízení o žádosti stěžovatelů o povolení stavby. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou však ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení stavebního úřadu. Tímto nicméně stěžovatelé staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a krajského soudu konstatuje, že v nyní posuzovaném případě rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelů řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném v rozhodné době, do nichž se promítají principy spravedlivého procesu, jejichž porušení stěžovatelé namítali.
15. Stavební úřad ve svém zamítavém rozhodnutí stěžovatelům vysvětlil, že v konkrétním případě zhodnocení, zda vliv pachu, zápachu, hluku a výskyt a obtěžování hmyzem produkovaných provozem povolované stavby nepřípustně snižuje pohodu bydlení, není pouze otázkou obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu, nýbrž je věcí autonomního posouzení stavebním úřadem po zhodnocení všech relevantních okolností. Stavební úřad na základě znalosti dotčené lokality konstatoval, že stavba je navrhována v relativní blízkosti zástavby rodinných domů, jejichž vlastníci si dlouhodobě stěžují na zhoršení pohody bydlení v souvislosti s již realizovaným umístěním mobilních boxů na chov koní na pozemku stěžovatelů. Jak vyplývá z obsahu rozhodnutí stavebního úřadu, vlastníkům sousedním pozemků dal za pravdu Okresní soud v Rokycanech, který rozsudkem ze dne 22. 4. 2010 č. j. 5 C 159/2008-243 uložil stěžovatelům povinnost zdržet se pronikání zápachu z koňské mrvy a z koňské moči ze stávajícího chovu koní na pozemky sousední. Krajský soud rozsudek Okresního soudu v Rokycanech potvrdil.
16. Závěry stavebního úřadu i krajského úřadu přezkoumal krajský soud a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že se správní orgány stěžovateli předloženou dokumentací zabývaly, vycházely z charakteru navržené stavby - mobilní boxy pro ustájení čtrnácti koní, i z jejího následného provozu (chov na vysoké podestýlce, odvoz hnoje valníky apod.). Správní orgány si rovněž byly vědomy existence souhlasu dotčených orgánů, tyto však nepředstavují jediný požadavek na výstavbu, a nelze pouze podle nich posuzovat případné námitky ostatních účastníků řízení. Jak správně konstatoval v odůvodnění svého napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud, dle §62 odst. 4 stavebního zákona stavební úřad zamítne žádost o stavební povolení, jestliže by uskutečněním nebo užíváním stavby mohly být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy. V posuzované věci byl jako ohrožující chráněný zájem (pohodu bydlení) shledán samotný chov koní - tedy užívání stěžovateli navrhované stavby.
17. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatelů vypořádala způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud i krajský soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu právních norem šetřily jejich podstatu a smysl.
18. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že správní orgány a soudy nepřihlédly k tomu, že v návrhu na povolení stavby jde o jiný typ mobilních boxů pro koně oproti stávajícím, které byly řešeny v rámci předcházejícího soudního řízení. Jak Nejvyšší správní soud (s odkazem na str. 8 rozhodnutí krajského úřadu) uvedl v odůvodnění svého rozsudku, od počátku se správní orgány i krajský soud zabývaly tím, že se v daném případě jedná o jiné boxy, s jinou technikou ustájení a jiným nakládáním s odpady, než které byly předmětem řízení před okresním soudem. Ústavní soud proto nemůže souhlasit ani s námitkou stěžovatelů, že "nelze bez dalšího" dospět k závěru (jak učinil krajský soud), že narušuje-li stávající chov koní pohodu bydlení nad míru přiměřenou poměrům, několikanásobné navýšení kapacity chovu situaci může jedině zhoršit, měl-li být v budoucnu realizován jiný technický způsob řešení ustájení koní a stěžovatelé předložili platná stanoviska a podklady.
19. Stěžovatelé dle svých slov v řízení opakovaně namítali, že byl zpracován posudek vlivu stavby na životní prostředí, který potvrdil, že stavba nebude mít žádný vliv na zvýšení imisí, a tento posudek také následně předložili, krajský soud jej však nezkoumal a vycházel pouze ze soudních rozhodnutí vydaných v občanskoprávním řízení. Také tuto námitku vypořádal v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že krajský úřad ? odbor životního prostředí, provedl na základě oznámení stěžovatelů zjišťovací řízení a v jeho závěru ze dne 9. 3. 2007 sp. zn. P/2070/07, konstatoval, že záměr "Mobilní boxy k ustájení koní S., p. p. č. X (dle PK), k. ú. S., nebude posuzován.", z čehož však nelze dovozovat, že daný záměr nebude mít žádný vliv na životní prostředí a především na zvýšení imisí na pozemcích ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení, nýbrž lze z něj činit toliko závěr, že daný záměr nebude mít významný vliv na životní prostředí ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
20. Jak je zřejmé, ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem v napadených rozhodnutích vyjádřily a srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Polemika stěžovatelů nad argumentací správních orgánů a soudů, že záměr stěžovatelů byl sice v souladu se stanovisky dotčených orgánů, avšak ohrožoval ve smyslu §62 odst. 4 stavebního zákona zájmy chráněné stavebním zákonem (požadavky na zachování pohody bydlení) neposunuje věc do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, proto Ústavní soud neshledal, a jejich ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
21. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu