ECLI:CZ:US:2019:1.US.1040.19.1
sp. zn. I. ÚS 1040/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, 757 01 Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4050/2018-273 ze dne 16. 1. 2019, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 355/2017-237 ze dne 19. 3. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 212 C 46/2016-166 ze dne 31. 5. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se po žalované obchodní společnosti domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 142 120 Kč. Nalézací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou dány zcela mimořádné důvody, které odůvodňují odepření práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy (§3odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., resp. §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb.). Odvolací soud rozsudek prvoinstančního soudu jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které jsou dle jejího názoru v extrémním rozporu s hmotným právem a vykazují znaky libovůle; Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že její dovolání mělo být věcně přezkoumáno, čímž došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje se závěry obecných soudů a výkladem podústavního práva.
S ohledem na nedostatek relevantní ústavněprávní argumentace stěžovatelky nelze zjistit, v jaké souvislosti je citovaný článek Listiny s údajným porušením práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávaném případě neodepřely stěžovatelce právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv (čl. 36 odst. 1 Listiny), když její práva účastníka řízení nebyla v průběhu celého řízení nijak omezena. Nalézací i krajský soud vycházely z individuálních skutkových okolností daného případu, přičemž jasně, plauzibilně a náležitě odůvodnily, proč žalobu stěžovatelky na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy zamítly. Ostatně Nejvyšší soud rovněž dostatečně odůvodnil, proč v dovolání formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání a proč se tudíž odvolací (krajský) soud při řešení nastolené otázky od judikatury dovolacího soudu - vztahující se na obdobné případy spekulativního nabytí věcí za účelem inkasování náhrad za bezdůvodné obohacení - zjevně neodchýlil. Žádný ústavněprávní deficit tedy v tomto ohledu nelze spatřovat ani v odmítavém usnesení dovolacího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu