ECLI:CZ:US:2019:1.US.1067.19.1
sp. zn. I. ÚS 1067/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 č. j. 28 Cdo 2300/2018-545, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018 č. j. 25 Co 462/2017-515 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 10. 2017 č. j. 19 C 61/2016-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II
Okresní soud v Mladé Boleslavi napadeným rozsudkem nahradil projev vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu, (dále jen "stěžovatelka") k ve výroku vyjádřené smlouvě o převodu náhradních pozemků (výrok I.), stran ve výroku uvedených pozemků řízení zastavil (výrok II.), žalobu na nahrazení projevu vůle spočívajícího v uzavření smlouvě o převodu ve výroku uvedených pozemků vyloučil k samostatnému řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud zcela vyhověl návrhu žalobkyně, aby na ni stěžovatelka převedla náhradní pozemky a zdůraznil, že se při rozhodování řídil bohatou judikaturou, z níž konkrétně poukázal především na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2009 a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že v dohodě o převodu pozemků v předmětném katastrálním území reflektoval právní nástupnictví žalobce (dále jen "žalobce") po původní žalobkyni, jakož i částečné uspokojení uplatněného restitučního nároku v paralelně vedeném řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že (právní předchůdce) žalobce je osobou oprávněnou podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a také připomněl správnost jeho skutkových i dalších právních závěrů.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 věty první a §237 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Uvedl, že dovolání přípustné není, jelikož na jí nastolené otázce stanovení hodnoty náhradních pozemků napadené rozhodnutí nezávisí. Soud připomněl obdobné vlastní usnesení sp. zn. 28 Cdo 730/2018, kterým byla vypořádána zcela shodná argumentace stěžovatelky předestřená v řízení o žalobě právní předchůdkyně žalobce, jež se týkalo odlišných náhradních pozemků a navazovalo na totéž rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitostí původně odňatých.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě připomněla dosavadní průběh řízení, a to včetně její argumentace z řízení před civilními soudy. Poukázala na to, že civilní soudy ignorovaly zákonnou úpravu a ustálenou judikaturu týkající se ocenění náhradních pozemků v případě restitučních sporů, a to především za situace, kdy Nejvyšší soud dovodil, že při oceňování náhradního pozemku je nutné přihlédnout k jeho charakteru v době jeho převodu na oprávněného (tedy podle aktuálního stavu; srov. judikát sp. zn. 28 Cdo 4792/2014). Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že všechna napadená rozhodnutí dosahují intenzity svévole a porušují právo na spravedlivý proces ve smyslu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Soudy navíc porušily také čl. 37 odst. 3 Listiny, když diskriminačně nepřihlédly k argumentaci stěžovatelky a odmítly ji s tím, že na ní rozhodnutí nezávisí. Obdobně podle přesvědčení stěžovatelky soudy přijaly závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem a nijak nezkoumaly správnost (tj. soulad se zákonem a judikaturou) provedeného ocenění.
IV
Účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení byla v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Okresní soud v Mladé Boleslavi odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v Praze především připomněl, že předmětem řízení bylo nahrazení projevu vůle stěžovatelky a zdůraznil, že v případě ocenění náhradních pozemků vyšel z jejich stavu k rozhodnému datu.
Nejvyšší soud uvedl, že podstata stěžovatelčiny argumentace tkví v jediné námitce, podle níž se obecné soudy odchýlily od zákona a judikatury, jež ukládá oceňovat náhradní pozemky vydávané podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") podle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí sudem. Zdůraznil, že stěžovatelka zcela přehlíží, že napadené usnesení dovolacího soudu je založeno na tezi, že stanovení okamžiku rozhodného pro zkoumání stavu sporných pozemků nikterak neohrozilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. A to navíc za situace, kdy podle ustálené judikatury dovolacího soudu údaj o hodnotě náhradních pozemků představuje v řízení o nahrazení souhlasu státu s vydáním pozemku pouhou prejudiciální otázku.
Vedlejší účastník řízení, který Ústavním soudem zaslanou výzvu k vyjádření převzal dne 16. 9. 2019, se vyjádřil až dne 7. 11. 2019, tj. po Ústavním soudem stanovené patnáctidenní lhůtě. Ústavní soud proto k tomuto vyjádření nepřihlédl.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice, neboť neobsahovalo nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí, soudního spisu i vyjádření účastníků řízení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Hodnocení skutkového stavu a závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu, poukázaly na známou a ve vztahu k jednotlivým otázkám souzené věci přiléhavě strukturovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou tvrzené svévole v obsahu napadených rozhodnutí, neboť především z odůvodnění napadených rozhodnutí lze dovodit, že soudy stěžovatelčiny připomínky neignorovaly, věnovaly se jim a vypořádávaly se s nimi. Ústavnímu soudu proto také nezbývá než připomenout, že žalobce (jeho právní předchůdkyně) uplatnil restituční nárok již dne 14. 12. 1992, rozhodnuto o něm však bylo Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha (až) dne 28. 11. 2003 č. j. PÚ 5581/92 a žalobce dopisem ze dne 12. 12. 2005 požádal stěžovatelku o poskytnutí pozemkové náhrady. Žalobce podle judikatury náleží dokategorie oprávněných osob, kterým přiznává náhradní pozemky správní rozhodnutí vydané do 13. 4. 2006 (v obdobné věci srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 730/2018).
Ústavní soud obecně musí připomenout, že argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím. Ústavní soud konstantně judikuje, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 a II. ÚS 3232/10). Byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 107/04, stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Sb.). Při vědomí výše uvedeného Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 dále uvedl, že lze vycházet z požadavku na vrácení toho, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) vychází z toho, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech (srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04); zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně (srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05).
Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jimž soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. V podstatě se jedná pouze o polemiku týkající se skutkového posouzení a hodnocení aplikace podústavního práva; argumentace stěžovatelky věc do ústavní roviny neposouvá. Ústavní soud není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované rozsáhlé judikatuře.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud musí zdůraznit jasné konstatování důvodu pro odmítnutí přípustnosti dovolání, neboť na dovolatelkou (stěžovatelkou) nastolené otázce stanovení hodnoty náhradních pozemků napadené rozhodnutí nezávisí. Ústavní soud navíc připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu