ECLI:CZ:US:2019:1.US.1079.19.1
sp. zn. I. ÚS 1079/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, 460 05 Liberec V - Kristiánov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 29 Co 222/2018-518 ze dne 14. 12. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 32 Nc 46004/2016-440 ze dne 20. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Liberci upravil poměry nezletilé N., dcery stěžovatelky, tak, že ji svěřil do střídavé péče rodičů a blíže vymezil konkrétní rozsah styku. Okresní soud dále uložil stěžovatelce povinnost přispívat na nezletilou v době, kdy bude nezletilá v péči otce, částkou ve výši 1 000 Kč měsíčně a otci povinnost přispívat na její výživu v době, kdy bude v péči stěžovatelky, částkou 4 000 Kč měsíčně s tím, že oba rodiče se budou stejnou měrou podílet na nákladech za mateřskou školu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil jen dílčím způsobem ohledně rozvržení styku na straně otce s přihlédnutím k jeho zahraničním cestám, jinak rozhodnutí nalézacího soudu v otázce péče o nezletilou jako věcně správné potvrdil. Rozsudek okresního soudu pak změnil ve výroku o výživném tak, že výživné na straně otce zvýšil ze 4 000 Kč na 5 500 Kč měsíčně a určil jeho splatnost.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy přehlédly zásadní důkazy v nich obsažené, zejména závěry soudem ustanovené znalkyně a stanovisko psychoterapeutek. Krajský soud se dle ní žádným způsobem nevypořádal s její rozsáhlou argumentací týkající se domácího násilí a se skutečností, že stěžovatelka z těchto důvodů podala na otce trestní oznámení. V části stanovení výše příjmů otce shledává stěžovatelka napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrno, jakými úvahami soudy dospěly k závěru o jejich měsíční výši. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je převážně opakováním argumentace, kterou již stěžovatelka předestřela ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a s níž se odvolací soud patřičně vypořádal. Soudy nepřehlédly závěry znalkyně ani stanovisko psychoterapeutek, vyložily je ale jinak než stěžovatelka. Ustanovená znalkyně dle soudů sice preferovala výlučnou péči jednoho z rodičů, avšak doporučila co možná nejširší styk druhého rodiče, který by se blížil střídavé péči. Tomu ostatně napadená rozhodnutí soudů odpovídají. Z trestního oznámení nemohl nalézací soud přirozeně vyvodit žádné závěry ohledně domácího násilí, neboť v době jeho rozhodnutí nebyly žádné úkony trestního řízení zahájeny (k tomu došlo až posléze dne 28. 8. 2018). Avšak ani odvolací soud nemohl vzít tyto skutečnosti v úvahu, jelikož o vině a trestu za trestné činy rozhoduje jedině (trestní) soud. Nalézací soud v bodě 8 svého rozsudku přehledně vyložil, z jakých konkrétních skutečností usoudil na příjmy otce. Z nich posléze vyšel i soud odvolací. Ani zde Ústavní soud žádný exces neshledal. Stěžovatelčin poukaz na zatajování majetku otcem apod. u soudů nenašel odezvu, poněvadž svá tvrzení nepodpořila relevantními důkazy. Však odvolací soud také uvedl, že zahraniční pracovní aktivity jsou objektivně obtížně zjistitelné. K tomu Ústavní soud uvádí, že jejich "vyšetřování" vskutku nebylo hlavním předmětem řízení, úvaha krajského soudu je v tomto ohledu racionální a přiměřená okolnostem případu. Konečně pokud jde o výtku stěžovatelky, že odvolací soud pozměnil rozsah styku, aniž otec podal odvolání, nutno poznamenat, že řízení ve věcech péče o nezletilé je nesporným řízením, které může být zahájeno a v něm rozhodnuto i bez návrhu. To platí obdobně i pro rozhodování odvolacího soudu (srov. §26 z. ř. s.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nevyhověl ani návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodl samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu