ECLI:CZ:US:2019:1.US.1084.18.1
sp. zn. I. ÚS 1084/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 51 T 13/2016-1290 ze dne 27. 2. 2017, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 35/2017 ze dne 20. 6. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1550/2017-49 ze dne 10. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena stěžovatelčina základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 51 T 13/2016-1290 ze dne 27. 2. 2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 35/2017 ze dne 20. 6. 2017 pravomocně odsouzena pro zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1550/2017-49 ze dne 10. 1. 2018 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka obecným soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů; stěžejní námitky směřují proti vadnému dokazování v trestním řízení, konkrétně pak znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví (odvětví soudního lékařství, odvětví gynekologie a porodnictví), neprovedení revizního znaleckého posudku, jakož i nemožnosti výslechu znalkyně u hlavního líčení. Stěžovatelka rovněž rozporuje kvalifikaci svého jednání a namítá, že soudy měly její jednání posoudit jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 trestního zákoníku, tj. jako privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu podle §140 trestního zákoníku. Stěžovatelka považuje uložený trest za nepřiměřený a podpůrně argumentuje komparativním přehledem trestních sazeb při ukládání trestu za vraždu novorozence ve vybraných zahraničních zemích.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a ostatních příloh zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě soudy všech stupňů velmi podrobně a přesvědčivě objasnily, z jakých důvodů je nutné na stěžovatelčino jednání nahlížet jako na zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku a nelze jej tedy kvalifikovat jako privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu podle §142 trestního zákoníku; z tohoto hlediska je pak argumentace stěžovatelky odkazující na komparativní přehled vybraných zahraničních právních řádů irelevantní. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí celou věcí detailně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl. S učiněnými úvahami se ztotožnil a dále je rozvedl jak odvolací, tak i dovolací soud; výhrad k nim nemá ani Ústavní soud. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatelky, že skutkové závěry formulované v napadených rozhodnutích trestních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Trestní soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších potenciálních svědků či vypracování revizního znaleckého posudku, a tudíž ve věci nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování. Pokud jde o nevyslechnutí znalkyně MUDr. Markvartové, tak soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nakonec bylo možné dokazování uzavřít i bez něj, a stejně tak se náležitě vypořádaly s vypovídací hodnotou posudku a závěry znalce MUDr. Procházky, přičemž Nejvyšší soud se s názory soudů nižších stupňů plně ztotožnil. Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud sice obhajobě přisvědčil v tom, že některé užité formulace znalce byly neadekvátní a není na znalci, aby snad činil právní závěry. Nejvyšší soud pak správně uvedl, že v takovém případě je vždy na obecném soudu, zda shledá použitelnost posudku jako takového a jak se vypořádá s jeho vypovídací hodnotou v podstatných bodech, které jsou klíčové pro objasnění okolností v projednávané věci (viz str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku obecné soudy podle názoru Nejvyššího soudu dostály; výhrad k tomu nemá ani Ústavní soud. Trestní soudy rovněž přesvědčivě objasnily, proč byla přítomnost obhájce u znaleckého zkoumání nežádoucí, přičemž není obligatorním právem obhájce být takovému zkoumání přítomen, pokud se může s jeho výsledky seznámit a znalce následně u soudu konfrontovat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu