ECLI:CZ:US:2019:1.US.1084.19.1
sp. zn. I. ÚS 1084/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 6 As 308/2018-24 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2018 č. j. 22 A 144/2017-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 29. března 2019 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále stěžovatelka namítala porušení rovnosti účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vyjádřit se k projednávané věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka současně navrhovala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti.
2. Stěžovatelka doručila Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí dne 1. prosince 2016 žádost o obnovu územního řízení o umístění stavby "N., 5RD kNN", které skončilo územním rozhodnutím ze dne 5. prosince 2013. Městský úřad žádost stěžovatelky rozhodnutím ze dne 27. února 2017 zamítl s tím, že stěžovatelka nebyla účastníkem územního řízení, proto jí nesvědčí právo podat žádost o obnovu řízení. Tento náhled potvrdil i Krajský úřad Moravskoslezského kraje v rozhodnutí ze dne 12. června 2017 č. j. MSK 49144/2017.
3. Stěžovatelka proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud rozsudkem ze dne 25. července 2018 č. j. 22 A 144/2017-39 žalobu zamítl. Označený rozsudek krajského soudu stěžovatelka poté napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. ledna 2019 č. j. 6 As 308/2018-24 jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítala, že oba ve věci rozhodující soudy zcela formalisticky zhodnotily právní podstatu věci a nepřihlédly k povaze pochybení žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v Listině a Ústavě.
6. Stěžovatelka se stále považuje za opomenutého účastníka v řízení, na jehož základě bylo vydáno územní rozhodnutí ze dne 5. prosince 2013 a má za to, že příslušný stavební úřad neposoudil žádost o obnovu řízení ze dne 30. listopadu 2016 jako odvolání opomenutého účastníka řízení, kterému rozhodnutí nebylo ke dni podání žádosti ze dne 30. listopadu 2016 oznámeno. K tomu stěžovatelka pro porovnání uvedla, že žalovaný v jiném případě, byť se jednalo o přezkumné řízení, podnět stěžovatelky k provedení přezkumného řízení jako odvolání opomenutého účastníka řízení posoudil. Nejvyšší správní soud pak tuto kasační námitku posoudil jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), neboť nezazněla před krajským soudem. Podle názoru stěžovatelky, soudní řízení na obou stupních neprobíhalo spravedlivě, neboť právní závěry obou soudů jsou v rozporu s ústavně stanoveným postupem, jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování a vykročují z mezí ústavně stanoveného postupu. Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedená pochybení soudů nemohou jít k její tíži, jelikož důsledkem této skutečnosti bylo zamítnutí její žaloby i kasační stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 7) jasně a srozumitelně vyložil, že stěžovatelka vůbec neučinila předmětem kasační stížnosti stěžejní otázku celé kauzy, totiž důvody pro své účastenství v původním územním řízení, jehož obnovy se domáhala. Její námitky byly ryze procesního charakteru, přičemž ani jedna z nich nebyla uplatněna v žalobě, jak Nejvyšší správní soud ověřil ze spisu krajského soudu. Námitka týkající se posouzení návrhu na obnovu řízení jako odvolání nezazněla před krajským soudem vůbec a šlo tedy o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Podle závěru učiněného Nejvyšším správním soudem krajský soud stěžovatelce jasně vysvětlil, že zabývat se podmínkami nařízení obnovy podle §100 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní orgány v dané věci nemusely.
10. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
11. Ke vznesené námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení této zásady se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Stěžovatelka dovozuje porušení zásady rovnosti účastníků v tom, že oba soudy z úřední povinnosti neshledaly pochybení na straně žalovaného, když se ztotožnil se závěry stavebního úřadu, který neposoudil žádost o obnovu řízení jako odvolání opomenutého účastníka řízení. Pokud se stěžovatelka na základě této argumentace dovolává zásady rovnosti účastníků, je třeba připomenout, že tato má reflexi výlučně procesní. Přitom není důvod pochybovat o tom, že se jí náležitého postavení účastníka soudního řízení dostalo. V posuzované věci tedy nebylo namítané porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavním soudem shledáno.
12. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Ústavní soud za těchto okolností ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu