ECLI:CZ:US:2019:1.US.1090.19.1
sp. zn. I. ÚS 1090/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Otakara Ženíška a Jindřišky Mrkvičkové, zastoupených Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem Nežárská 613, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 3786/2018-240, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Co 130/2018-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2017, č. j. 18 C 36/2016-166, bylo o žalobě stěžovatelů rozhodnuto tak, že žalovaná, tj. Hlavní město Praha, je povinna z blíže určených pozemků, jež stěžovatelé nabyli v restituci, odstranit navážku, kterou tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně vrstvy zeminy s příměsí plastů, skla, kamenů a jiných materiálů, a to mechanickým rozebráním a odvozem z částí prostorů určených pozemků, uvedení pozemků do původního stavu a takto vyklizené pozemky předat žalobcům. K odvolání povinné změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že i když byla stavba zemního valu zkolaudovaná a označená jako stavba protihlukového valu, jedná se o skryté úložiště odpadu, stavební suti a dalších odpadových materiálů vzniklých v souvislosti se stavbou sídliště Jižní Město. Odvolací soud posoudil navážku jako zemní val, který je součástí pozemků, aniž by se jakkoli vyslovil k otázce znečištění a složení navážky, resp. její ekologické závadnosti. Usnesením Nejvyššího soudu došlo podle stěžovatelů k odepření spravedlnosti, neboť dovolací soud nezohlednil to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v nesouladu s provedenými důkazy. Podle stěžovatelů se v projednávané věci nejedná o zemní val, ale de facto skládku odpadu. Obecné soudy postupovaly formalisticky, když se nezabývaly smyslem žalobního nároku, tj. omezení vlastnického práva stěžovatelů v důsledku umístění navážky tuhého komunálního odpadu na jejich pozemcích. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že předmětem stavebního povolení a následného kolaudačního rozhodnutí byla stavba zemního valu a nikoli skládky. Pokud bylo prokázáno, že stavebník ukládal do tělesa zemního valu nebezpečný odpad, nemůže být požadavek stěžovatelů na odstranění této navážky zamítnut s odkazem, že se skládka stala de facto součástí pozemků. Podle stěžovatelů došlo postupem obecných soudů k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy žalobou stěžovatele řádně zabývaly, když se v rámci ústavní stížností napadených rozhodnutí vypořádaly z právní povahou zemního valu. Namítají-li stěžovatelé, že tento zemní val je tvořen navážkou stavební suti, není od věci poukázat na závěr odvolacího soudu, který poukázal na to, že této skutečnosti si byli stěžovatelé vědomi již v době, kdy dotčené pozemky získali v restituci. Bylo tedy na nich, zda budou žádat vydání konkrétních pozemků, jejichž povrch je dotčen navážkou suti, resp. stavebním valem, či zda požádají o náhradní pozemek či finanční náhradu. Z uvedených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu