ECLI:CZ:US:2019:1.US.1109.19.1
sp. zn. I. ÚS 1109/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem, se sídlem 1. máje 741, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018 č. j. 100 Co 25/2018-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. dubna 2019, navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018 č. j. 100 Co 25/2018-343. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 42 Nc 230/2017 vyplývá, že na základě návrhu stěžovatele ze dne 6. listopadu 2017 o úpravu poměrů k nezletilému dítěti pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů a úpravu styku okresní soud rozsudkem ze dne 12. prosince 2017 č. j. 42 Nc 230/2017-46 svěřil nezletilou dceru pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost pro dobu po rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilé dcery přispívat měsíčně částkou 6 500 Kč (výrok II.), návrh na úpravu poměrů nezletilé dcery po dobu do rozvodu zamítl (výrok III.), řízení o návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilou dcerou zastavil (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
3. K odvolání podanému matkou nezletilé, které směřovalo do výroku II., tj. do výroku ohledně výše výživného, Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že stěžovatel je povinen počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilé dcery částku 25 000 Kč měsíčně, a to v částce 10 000 Kč k rukám matky a v částce 15 000 Kč na účet nezletilé (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit matce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 132 Kč (výrok III.) a České republice - Krajskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se změnou rozsudku okresního soudu tak, jak jej provedl odvolací soud. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení a namítal, že odvolací soud při stanovení výše výživného a při hodnocení jeho příjmových a majetkových poměrů vycházel zásadně z tvrzení matky, které nebylo ničím podloženo. Skutečnost, že byl v minulosti vlastníkem zlatých mincí v hodnotě 2 000 000 Kč nebyla nijak prokázána a odvolací soud v tomto případě vycházel z fotokopie výpisu z účtu Partner Bank AG, kde zůstatek na tomto účtu činil 31 520 EUR. Ohledně tohoto účtu však stěžovatel tvrdil, že tento účet byl již zrušen a finanční prostředky použity na likvidaci dluhů, avšak odvolací soud se touto skutečností nijak nezabýval a nevyžádal si potvrzení peněžního ústavu o tom, zda tento účet existuje či nikoliv, respektive tento důkaz hodnotil jako nadbytečný.
5. Stěžovatel uvedl, že je starobním důchodcem, výše jeho důchodu byla od srpna 2017 ve výši 17 656 Kč a po valorizaci činí 19 437 Kč, proto by měl být při stanovení výše výživného brán v úvahu jako příjem pouze jeho starobní důchod. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v příkrém rozporu s §915 odst. 1 občanského zákoníku. Podle názoru stěžovatele je dobrou vůlí každého občana, zda v době, kdy dovrší hranici pro přiznání starobního důchodu, bude dále podnikat či jiným způsobem provozovat výdělečnou činnost. Odvolací soud se přitom výší jeho starobního důchodu vůbec nezabýval, resp. nevzal jej do úvahy a pouze se zajímal, až nekriticky, o majetkové poměry stěžovatele a zda se bezdůvodně nevzdal majetku.
6. Stěžovatel je toho názoru, že pokud zůstane výživné ve výši, v jaké rozhodl soud prvního stupně, životní úroveň jeho nezletilé dcery se po rozvodu rodičů oproti poměrům před rozvodem rodičů nijak zásadně nezmění. Odvolací soud podle tvrzení stěžvatele nepřihlédl ke změnám na jeho straně, zejména pak psychickému onemocnění, které se projevilo až po vydání rozsudku soudu prvního stupně, které doposud trvá a stěžovatel nebyl a není nadále schopen hájit své zájmy, když mu pro odvolací řízení byl soudem ustanoven jím navržený opatrovník. Pokud stěžovatel převedl svůj podíl ve společnosti X své dceři, sjednal s kupující závazek, že v případě prodeje této společnosti třetí osobě, bude po vypořádání závazků společnosti případný výtěžek rozdělen mezi děti stěžovatele rovným dílem. K tomu i za situace, kdyby si nechával z předmětné společnosti vyplácet odměnu ve výši 27 000 Kč měsíčně čistého, i tak by podle názoru stěžovatele byla s přihlédnutím k výši starobního důchodu, stanovená výše výživného nepřiměřená vzhledem k jeho příjmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
10. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemá relevanci ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, včetně řízení mu předcházejícího, v intencích ustanovení §28 z. ř. s. za použití §1 odst. 3 z. ř. s. podle ustanovení §212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a shledal odvolání matky důvodným.
12. Předmětem odvolacího řízení byla proto nadále již jen výše výživného pro nezletilou pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Odvolací soud neuvěřil nevěrohodným tvrzením stěžovatele o jeho finančních a majetkových poměrech, včetně tvrzení, že v době, kdy mu začal být vyplácen starobní důchod, si přestal vyplácet mzdu u společnosti X, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, s odůvodněním šetření mzdových prostředků společnosti, neboť toto období časově koresponduje s podáním návrhu stěžovatele na úpravu poměrů k nezletilé a návrhu na rozvod manželství. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení (květen 2018) došlo smlouvou k převodu obchodního podílu stěžovatele ve společnosti X na jeho dceru z předchozího manželství K. S., a to za 1 Kč, odvolací soud hodnotil, zda tímto úkonem nedošlo k tomu, že by se stěžovatel vzdal bezdůvodně majetkového prospěchu. Odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat odvolací řízení dokazováním ohledně hodnoty společnosti, neboť z listin předložených stěžovatelem o společnosti bylo možné uzavřít, že společnost dosahuje každý rok (minimálně od roku 2015) cca padesátimilionového obratu a v roce 2015, kdy její ztráta dle daňového přiznání přesáhla 1 500 000 Kč, společnost založila kapitálový fond ve výši 6 450 000 Kč a tento fond dosud nepoužila, a to ani na úhradu pohledávek stěžovatele. Soud vzal v úvahu, že v roce 2016 společnost vykázala vysoký zisk přes 7 000 000 Kč a počátkem roku 2018 na tom byla společnost tak dobře, že si mohla vzít dva úvěry v celkové částce 8 000 000 Kč na výstavbu kanceláří se splátkou na oba minimálně 100 000 Kč měsíčně. Stav společnosti podle závěru učiněného odvolacím soudem umožňoval stěžovateli i nadále vyplácet odměnu ve výši cca 27 000 Kč čistého a uzavřel, že stěžovatel se bezdůvodně vzdal majetku, který mu dosud zajišťoval velmi slušný příjem. Zdravotní stav prokazovaný stěžovatelem potvrzením od jeho lékařky byl pak devalvován závazkem stěžovatele pomáhat s provozem společnosti novému majiteli i odjezdem na zahraniční dovolenou do Thajska v průběhu posledního jednání odvolacího soudu, tedy v době kdy, jak dokládal, je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu práce neschopen. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že matkou požadovaná částka na výživném ve výši 25 000 Kč odpovídá finančním i majetkovým poměrům stěžovatele s tím, že na převod společnosti v průběhu předmětného sporu na dceru z předchozího manželství, je třeba nahlížet jako na zbavení se majetku, ze kterého mohly být uspokojeny potřeby nezletilé.
13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
14. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu