ECLI:CZ:US:2019:1.US.1134.19.1
sp. zn. I. ÚS 1134/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Jiříka, zastoupeného Mgr. Lenkou Balkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Nekázanka 888/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 1986/2018-551 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2018 č.j. 27 Co 265/2015-518, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo ve věci žalobce, společnosti DINAH CZ, a.s. (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 3. 2015 č. j. 3 C 114/2014-239) byl změněn a bylo určeno, že žalobce je vlastníkem v rozsudku specifikovaných pozemků v k. ú. Soseň, obci J.
2. V odůvodnění ústavní stížnosti k tomu stěžovatel zejména uvedl, že uzavřel s vedlejším účastníkem řízení dne 1. 10. 2013 kupní smlouvu na převod předmětných pozemků za dohodnutou kupní cenu 140 000 Kč, kterou jako kupující zaplatil prodávajícímu v hotovosti při podpisu této smlouvy. Vedlejší účastník řízení však podal za necelý půl rok poté žalobu na určení vlastnictví. Soud prvního stupně potvrdil, že vlastníkem je stěžovatel, ale odvolací soud dospěl k závěru, že se ve skutečnosti nejednalo o kupní smlouvu, ale o poskytnutí půjčky JUDr. Strakatému, v dané době jedinému členu představenstva žalobce, a o způsob zajištění této půjčky. Stěžovatel polemizuje se závěry odvolacího a dovolacího soudu, přičemž především tvrdí, že přijatý závěr je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; k tomu obsáhle argumentuje a uvádí soudní judikaturu. Odvolací soud své závěry odůvodňoval zejména výpovědí svědků Starosty, Suka a Jansty, kteří však nebyli při sjednávání předmětné smlouvy přítomni. Jejich výpovědi hodnotí stěžovatel jako nejednoznačné a vypovídající více o okolnostech jejich vlastních smluvních vztahů s vedlejším účastníkem. Naopak ze svědecké výpovědi Mgr. Bičištěho a účastnické výpovědi stěžovatele odvolací soud neučinil dle stěžovatele bez dostatečného odůvodnění potřebné skutkové závěry. Soud prý také nesprávně vyhodnotil výpověď JUDr. Strakatého jako věrohodnou, neboť prý neměl důvod lhát; přitom tento svědek je podle stěžovatele naprosto nedůvěryhodnou osobou a podle insolvenčního rejstříku jeho dluhy přesahují 97 milionů korun. Stěžovatel považuje soudy přijatý výklad dané smlouvy za jednání proti dobrým mravům, které nemůže požívat právní ochrany.
3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, perfekcionosticky vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
4. Takové pochybení v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou sporu byla otázka, jakého charakteru byla uzavřená smlouva. Po provedeném dokazování bylo uzavřeno, že smlouva plnila funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva a byla shledána absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku, neboť neobsahovala ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Odvolací soud se případem odpovědně zabýval, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku (přičemž vzal adekvátním způsobem v potaz závěry obsažené v nálezu sp.zn. III.ÚS 3717/16, ve kterém se Ústavní soud případem již zabýval) a dostatečným způsobem reagoval také na námitky stěžovatele; postačí proto na jeho odůvodnění odkázat a neopakovat již vícekrát vyslovené. I Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem odůvodnil své usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele. Zopakoval přitom s odkazem na svoji ustálenou judikaturu především, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. V těchto soudních závěrech nelze spatřovat nic neústavního; jde o výsledek nezávislého rozhodování. Ústavní soud zde opět odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména obecných soudů. Stěžovatel se domáhá v zásadě jen přehodnocování dokazování. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše řečené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry podrobně přezkoumávat.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu