ECLI:CZ:US:2019:1.US.1146.19.1
sp. zn. I. ÚS 1146/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Dr. Stefana Zörnera, Dr. Antje Spiekerové, Patrika Zörnera a Dipl. Ing. Constanze Zörnerové, zastoupených JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 10/2018-243 ze dne 12. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 40 odst. 6 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 34 D 2129/2016-211 ze dne 20. 10. 2017 bylo v rámci dědického řízení rozhodnuto, že s Gabrielou Staňkovou bude nadále jednáno jako s dědičkou a se stěžovateli jako s nepominutelnými dědici. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelů prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3688/2018-283 ze dne 29. 11. 2018 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, neboť závěry odvolacího soudu byly souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Obecné soudy řešily situaci, kdy zůstavitelka pořídila v roce 2006 závěť, kterou ustanovila svou dceru Gabrielu Staňkovou dědičkou blíže specifikované nemovitosti (ohledně tohoto majetku stanovila i náhradního dědice a náhradního dědice k náhradníkovi) a za dědice veškerého ostatního majetku povolala rovným dílem Gabrielu Staňkovou a svého syna Emila Zörnera. Syn zůstavitelky zemřel před její smrtí (oba zesnuli v roce 2016, tedy za účinnosti nového občanského zákoníku), stěžovatelé jsou jeho potomky, tedy vnuky a vnučkami zůstavitelky.
Za dané situace obvodní soud aplikoval v souladu s §3069 občanského zákoníku (dle kterého se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele) ustanovení §1504 občanského zákoníku, podle něhož podíl dědice, který nedědí a nemá náhradníka, se uvolní a přiroste k podílům ostatních závětí povolaných dědiců, jsou-li všichni dědicové povoláni k dědictví buď rovným dílem, nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení. Stěžovatelům tak náleží toliko postavení neopomenutelných dědiců.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vysvětlují okolnosti sepsání závěti, z nichž má údajně vyplývat, že si zůstavitelka nepřála, aby veškerý majetek připadl její dceři, nýbrž že předpokládala, že účinkem závěti bude rozdělení majetku mezi dceru a syna, eventuálně mezi jejich dědice. V době sepsání závěti přitom ještě neplatil nový občanský zákoník a v občanském zákoníku z roku 1964 pravidlo odpovídající §1504 nového občanského zákoníku obsaženo nebylo. Zůstavitelka tak neměla důvod závěť pro případ smrti svého syna upřesňovat. Na změnu právní úpravy pak nemohla zůstavitelka reagovat v důsledku onemocnění Alzheimerovou chorobou.
Dle stěžovatelů došlo k situaci, se kterou autoři občanského zákoníku nepočítali, pročež jsou toho názoru, že by právní účinky závěti měly být posuzovány podle práva platného v době sepsání závěti. Opačný výklad porušuje §1494 odst. 2 občanského zákoníku, který stanovuje, že závěť je třeba vyložit tak, aby co nejvíce vyhovovala vůli zůstavitele. Tím, že účinky závěti takto posuzovány nebyly, došlo údajně k protiústavnímu zákazu retroaktivity a k absolutnímu popření vůle zůstavitelky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V posuzované věci není žádných pochyb o tom, že závěry soudů odpovídají podústavnímu právu, jak ostatně konstatoval ve svém usnesení Nejvyšší soud. Jedinou otázkou tak je, zda důsledky aplikace předmětných podústavních ustanovení v tomto případě nevedou k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Nezbývá přitom než konstatovat, že pravidlo zakotvené v §3059 občanského zákoníku představuje tradiční úpravu dědického práva, jejíž obdoba byla součástí i dřívějších kodifikací práva občanského a která tak na území České republiky platí již desítky let, aniž by za poslední čtvrtstoletí vyvstaly jakékoli pochybnosti z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem. Nejde přitom o ustanovení retroaktivní. Samo o sobě se aplikuje na právní skutečnosti nastalé za doby jeho účinnosti (nemá vliv na dřívější dědění), přičemž i pravidlo v něm obsažené vychází ze stejného principu, tedy že se při dědění mají aplikovat normy účinné v době nastalé právní skutečnosti.
Lze jen dodat, že nový občanský zákoník, a to právě i jeho §1504, posílil volnost zůstavitele a pokusil se více reflektovat jeho přání, byť pochopitelně každá změna právní úpravy dědění může již z povahy věci pozměnit důsledky zůstavitelovy smrti, a to v některých případech bez ohledu na to, co je uvedeno v závěti. V posuzované věci každopádně ani nedošlo k odchýlení od výslovného přání zůstavitelky, neboť o náhradnicích za svého syna se v závěti nezmínila. Je samozřejmě možné, že by si přála, aby při jeho smrti nastoupili na jeho místo v plném rozsahu (resp. v rozsahu odpovídajícím předchozí právní úpravě) stěžovatelé, stejně tak je ale možné, že by si to v době smrti (již) nepřála. Jde o pouhé spekulace nepodstatné pro rozhodnutí ve věci, která se musí řídit účinnou právní úpravou. Ve zbytku proto nezbývá než odkázat na rozhodnutí obecných soudů v této věci vydaná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu