ECLI:CZ:US:2019:1.US.1147.19.1
sp. zn. I. ÚS 1147/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti ALBA WASTE a. s., se sídlem Budějovická 618/53, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018 č. j. 29 ICdo 152/2018-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. dubna 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018 č. j. 29 ICdo 152/2018-203. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principu důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem ze dne 30. srpna 2017 č. j. 31 ICm 4724/2015-106 Krajský soud v Ostravě (dále jen "insolvenční soud") zamítl žalobu, jíž se žalobce JUDr. Patrik Graňák, jako insolvenční správce dlužníka MH METAL TRADE s. r. o. domáhal určení, že právní jednání dlužníka spočívající v převodu částky ve výši 600 000 Kč dne 23. května 2014 a částky ve výši 50 000 Kč dne 4. července 2014 z účtu dlužníka na pohledávky stěžovatelky jsou vůči přihlášeným věřitelům dlužníka neúčinné (výrok I.), a dále aby stěžovatelce byla uložena povinnost vydat žalobci částku ve výši 650 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2018 č. j. 31 ICm 4724/2015, 11 VSOL 478/2017-167 (KSOS 31 INS 23197/2014) rozhodnutí insolvenčního soudu změnil v bodech I. a II. výroku tak, že žalobě zcela vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. a III. výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 28. května 2018 dovolání. Insolvenční soud vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 4. června 2018 č. j. 31 ICm 4724/2015-186, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila ve výroku specifikovaný soudní poplatek za podané dovolání a současně ji poučil o následcích nezaplacení. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 6. června 2018. Protože stěžovatelka poplatek neuhradila, insolvenční soud usnesením ze dne 9. července 2018 č. j. 31 ICm 4724/2015-189 dovolací řízení zastavil. Dne 23. července 2018 podala stěžovatelka odvolání proti tomuto usnesení, které odůvodňovala dodatečným zaplacením soudního poplatku dne 20. července 2018. Na to insolvenční soud usnesením ze dne 6. srpna 2018 č. j. 31 ICm 4724/2015-195 zrušil své usnesení ze dne 9. července 2018 č. j. 31 ICm 4724/2015-189, což odůvodnil zaplacením soudního poplatku do konce lhůty pro podání odvolání proti usnesení o zastavení dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolací řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že nemůže jít k její tíži, pokud procesně jednala v souladu s tím, jak ji soud ve svém usnesení ze dne 6. srpna 2018 č. j. 31 ICm 4724/2015-195 krajský soud poučil s tím, že bude-li poplatek zaplacen do konce lhůty k podání odvolání proti usnesení krajského soudu, soud usnesení o zastavení řízení zruší. Tím jí byla de facto prodloužena zákonná lhůta k úhradě soudního poplatku, a to až do 3. srpna 2018.
7. Podle názoru stěžovatelky dovolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, neboť účastník nepřichází o právo na projednání opravného prostředku tím, že se řídí (byť nesprávným) poučením soudu o podmínkách podání opravného prostředku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že dovolací řízení zastavil, i když insolvenční soud (nesprávně) své rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení zrušil a věc mu předložil k rozhodnutí o dovolání. Dne 30. září 2017 totiž nabyla účinnosti významná novela zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, provedená zákonem č. 296/2017 Sb., podle které účastníkům řízení odpadla možnost efektivně zaplatit soudní poplatek i po soudem prvního stupně stanovené lhůtě. Vlivem této novely zákona o soudních poplatcích zákon nyní výslovně stanoví, že k zaplacení soudního poplatku po uplynutí soudem původně stanovené lhůty k jeho zaplacení již soud nesmí přihlížet. Znění zákona je zcela jednoznačné a neumožňuje žádný jiný výklad (srov. usnesení ze dne 22. ledna 2019 sp. zn. III. ÚS 1331/18 a ze dne 5. února 2019 sp. zn. I. ÚS 3700/18). Stěžovatelka byla insolvenčním soudem poučena o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen či uvedeny relevantní důvody, proč výzvě k zaplacení soudního poplatku z dovolání nevyhověla, bude "řízení před soudem prvního stupně zastaveno". Správnost postupu dovolacího soudu nemůže zvrátit ani skutečnost, že stěžovatelka již soudní poplatek zaplatila, neboť k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty již nelze přihlížet (§9 odst. 1 poslední věta zákona o soudních poplatcích).
13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu